Friedrich Nietzsche (1844-1900) je jedním z nejmocnějších a nejsvéráznějších, nejoriginálnějších myslitelů devatenáctého století. Jeho originalita se jeví v tom, že nalezl odvahu skoncovati se starými, zděděnými a věčně tradovanými filosofickými pojmy a spekulacemi, a vytvořil si filosofii svou, vlastní a jedinou, která mocně zasáhla do evropského, zejména německého myšlení koncem minulého a počátkem nynějšího století.
Síla jeho učení se projevila i v tom, že - úděl málokterého filosofa - jeho myšlenky nezůstaly na papíře a nestaly se kořistí molů v zaprášených knihovnách, nýbrž přešly docela v životní praxi. Je to zejména jeho učení o "nadčlověku", produktu budoucnosti, které došlo svého skutečného výrazu a projevu - ovšem až dlouho po jeho smrti - v politické praxi německého národa. "Nadčlověkem" se zabývají dvě Nietzscheovy knihy: "Tak pravil Zarathustra" (Also sprach Zarathustra), kde je tato idea vyslovena mohutnou básnickou formou, a dále pak charakteristická kniha "Vůle k moci" (Der Wille zur Macht), z níž jsou vybrány následující kapitoly, kde Nietzsche rýsuje svou originální aforistickou formou obraz budoucího člověka, silného duší a duchem, oproštěného ode všech zbytků starých a obecně uznávaných hodnot, které si přemění, "přehodnotí", pro své účely, cíle a úkoly, člověka, který bude představovat nový aristokratismus, aristokratismus duše, ducha a hlavně vůle.
Není snadné čísti Nietzscheho a ještě nesnadnější je překládat ho. Vyjadřuje se často aforisticky, v hybridních větách bez určitých sloves, většinou, jenom infinitivy, nedokončenými větami, zámlkami, vsuvkami, otázkami - překladatel tu stojí pak před úkolem, má-li překládat věrně a zachovávat Nietzschovy stylistické zvláštnosti, či překládat smysl a oněch svérázností nedbat. Pokusil jsem se o kompromis, nechci rozhodovat, zdali se mi podařil. A nakonec ještě poznámku. Tento svazeček je překladem čtvrté knihy zmíněného díla "Vůle k moci", a to kapitoly první, druhé a třetí.