| Kategorie: | Dětská |  |
|---|
| Nakladatel: | Progress Moskva |
|---|
| Rok (číslo) a místo vydání: | 1960 (1) Praha |
|---|
| Počet stran a jazyk: | 12 čeština |
|---|
| Ilustrace: | RAČOV E. |
|---|
| Překlad: | ŠTUKA Ivo |
|---|
Za dávných časů žili dědeček a babička. S nimi žila vnučka malá, Mášenka se jmenovala.
Jednou se smluvily kamarádky ve vsi, že se vydají do lesa na hříbky a na jahody. Přišly pozvat i Mášenku.
„Dědečku, babičko,“ prosí Mášenka, „pusťte mne s děvčaty, les dobře známe, hříbky a jahody nasbíráme.“
Dědeček a babička odpovídají:
„Jdi tedy. A drž se s děvčaty, Mášenko milá, sama bys v lese zabloudila!“
Dívky přišli do lesa, daly se do sbírání hříbků i jahod. Tady hřib, tam zase jahody, za dalším hřibem se Mášenka pouští, vysoké stromy, hluboké houští - a tak se najednou octla daleko, daleko od svých kamarádek.
Dala se Mášenka do volání: „ Děvčata!,“ křičí trychtýřkem z dlaní. Ale nikdo ji neslyší, nikdo neodpovídá.
„Kdybych já ubohá věděla, kde jsem!, chodila Mášenka, chodila lesem, až úplně zabloudila.
Tak přišla do nejhlubšího lesa, do nejhustší houštiny. Dívá se, nevěří očím - před ní stojí chaloupka. Zaklepala - Ťuk, ťuk, ťuk! - v domku ticho, ani muk. Mášenka se opřela do dveří - a dveře se otevřely.
Pomalounku vešla - už byla ve světnici, pak sedla si pod oknem na lavici.
Sedí Mášenka a láme si hlavu: „Kdo tu žije? Kdo tu bývá? Proč se nikdo neozývá?
Ale v té chaloupce bydlel velikananánský medvěd. Jenom dupne - zem se třese. Teď však medvěd nebyl doma, chodil někde v lese.
Medvěd se navečer vrátil do chloupky, uviděl Mášenku a zaradoval se.
„Hohó,“ říká, „už to vím, já tě odtud nepustím! Budeš tady u mne žít. Budeš pěkně topit v peci, budeš pro mne vařit kaši, budeš mne tou kaší krmit!“
Povzdechla si Máša malá, v koutku jizby zaplakala, ale co se dalo dělat? Začala tedy sloužit u medvěda v chaloupce.
Medvěd každý den od rána do večera bývá v lese a Mášence vždy přikazuje, aby se bez něho ze světnice ani na krok nevzdálila.
„A jestli utečeš,“ říká medvěd, „stejně tě chytím! A pak - Ham! - na kusy tě roztrhám!“
Mášenka přemýšlela, jak to zařídit, aby mohla přece jen medvědovi uprchnout. Les je kolem hustý pustý, na cestu se nedoptáš, stromy mlčí jako stráž.
Tak Mášenka dumala a dumala, až na něco přišla.
Jednou se medvěd vrátil z lesa a Mášenka mu povídá: „Medvěde, medvěde, pusť mne z domku ven, do vsi jenom na jediný den! Zajdu si k dědečkovi a k babičce, donesu jim trochu dárků.“
„Ne,“ odpovídá jí na to medvěd, „nevíš kde je naše skrýš, sama v lese zabloudíš. Dej sem ty své dárky, donesu je do vsi sám.“
A na to právě Mášenka čekala!
Napekla pirožků, vzala velkou, převelikou nůši a povídá medvědovi:
„Podívej se. Já do té nůše naskládám pirožky a ty je odneseš dědečkovi a babičce. Pamatuj, co se na medvěda sluší - po cestě nesmíš otvírat nůši! A na pirožky mi ani nesáhneš! Já vylezu na strom, vysoký jak věž a budu se dívat jestli nekradeš!“
„Dobrá,“ odpověděl medvěd, „tak sem už dej tu nůši.“
A Mášenka mu říká:
„Vylez před dům, aspoň na zápraží, rozhlédni se jestli bude pršet nebo jestli slunko praží.“
Jenom co medvěd za dveře vykluše, Mášenka šup - vlezla si do nůše a na hlavu si postavila mísu plnou pirožků.
Medvěd se vrátil a uviděl, že nůše je už nachystaná na cestu. Hodil si ji na záda a vydal se do vesnice.
Jde veliký medvěd, ve smrčině zmizí, jde bukovým lesem, přijde mezi břízi, leze po skaliskách, do roklin se spouští, přes pahorky jde a rozhrnuje houští. Tak šel a šel, až se unavil a říká si:
„Nohy už mě bolí,
teď si sednu trošku.
Otevřu tu nůši,
Dám se do pirožků.“
A Mášenka mu říká z nůše:
„Já tě vidím!
Jen se postav na nožky
A nech být ty pirožky!
Nebuď mlsný, nebuď líný!
Pirožky jsou dědovi a babiččiny!“
„Ó, ta je ale bystrozraká,“ povídá si medvěd, „všechnu vidí a na takovou dálku, panečku!“
Sklopil tedy uši, zvedl znovu nůši a vydal se na další cestu. Šel a šel, dlouho šel, pak se zastavil a říká si sám pro sebe:
„Nohy už mě bolí,
teď si sednu trošku.
Otevřu tu nůši,
Dám se do pirožků.“
A Mášenka z nůše znovu odpovídá:
„Já tě vidím!
Jen se postav na nožky
A nech být ty pirožky!
Nebuď mlsný, nebuď líný!
Pirožky jsou dědovi a babiččiny!“
Medvěd se podivil: „No to se jenom podívejme, jak je ale chytrá! Vylezla jistě do větší výšky, nežli jsou šišky. Oči má jak korálky a vidí strašně do dálky!“
Vstal, dal se znovu na pochod a pořádně přidal do kroku.
Přišel do vesnice, našel dům, kde bydlí dědeček a babička a ze všech sil začal bouchat na vrata:
„Buch! Bác! Bum! Ať se třese dům! Nespěte a otevřete, nesu vám dárek od vaší Mášenky!“
Psi ucítili medvěda a vrhli se na něho. A ze všech dvorů další psi se sbíhají a štěkají a rafají.
Medvěd se lekl, zježily se mu chlupy, postavil nůši před vrata u chalupy a běžel do lesa, ani se neohlížel.
Teď se šli dědeček a babička podívat ke dveřím. Vidí - stojí tam nůše.
„Namouduši, co je v nůši?,“ ptá se babička.
A dědeček otevřel víko, dívá se, dívá, očím věřit nemůže: v nůši seděla Mášenka, živá a zdravá.
Všichni tři se radovali, smáli se a objímali a dědeček s babičkou byli tuze pyšní:
„Naše Mášenka se nedá, vyzrála i na medvěda!“