(před 5 měsíci a 2 dny)
Elektronické knihy v textovém (HTML) formátu, řazené dle příjmení autora:
Obsah
Moje filosofie přináší vítěznou myšlenku, na níž konec konců každé jiné myšlení ztroskotává. Je to velká myšlenka kázně. Rasy, které jí nesnesou, jsou odsouzeny. Ty, které ji pociťují jako největší dobrodiní, jsou vyvoleny k panování.
Velký boj: k tomu je zapotřebí stále nové zbraně.
Kladivo: vyvolat strašné rozhodnutí, postavit Evropu před důsledek, zdali "chce" její vůle zánik.
Uchránit se prostřednosti. Raději zánik!
Pesimistické myšlení a nauka, extatický nihilismus, může být za určitých okolností právě filosofu nepostradatelný, jako mocný tlak a kladivo, jímž rozbíjí upadající a odumírající rasy a odklízí je s cesty, aby vybudoval cestu novému řádu života nebo vnukl tomu, co je pokleslé a chce zemřít, touhu po konci.
Chci učiti myšlence, jež dává mnohým právo se škrtnout, myšlence kázně. Věčný návrat. Proroctví.
Doba největšího nebezpečí. Založení oligarchie nad národy a jejich zájmy: výchova k všelidské politice. Opak jesuitství. Největší (Němci vymyšlená) filosofická hlediska:
Obě jsem shrnul rozhodujícím způsobem.
Všechno vzniká a stále se vrací – únik není možný! Dejme tomu, že bychom mohli posoudit hodnotu – co z toho plyne? Myšlenka návratu jako výběrový princip ve službách síly (a barbarství!).
Zralost lidstva pro tuto myšlenku:
Abychom snesli myšlenku návratu, je zapotřebí osvobodit se od morálky, nové prostředky proti faktu bolesti (chápat bolest jako nástroj, jako matku radosti, není součtového vědomí nevolnosti), požitek všeho druhu nejistoty, experimentu, jako protiváha onoho extrémního fatalismu, odstranění pojmu nutnosti, odstranění "vůle", odstranění "poznání sama o sobě".
Největší zvýšení vědomí síly u člověka, u toho, kdo vytvoří nadčlověka.
Oba extrémní způsoby myšlení – mechanistický a platonský – se shodují ve věčném návratu: oba jako ideály.
Kdyby měl svět cíl, muselo by ho být dosaženo. Kdyby pro svět existoval neúmyslný konečný stav, muselo by ho být rovněž dosaženo. Kdyby byl vůbec schopen nějakého setrvání a ustrnutí, nějakého "bytí", kdyby ve všem svém vznikání měl jenom pro jeden okamžik tuto schopnost "bytí", pak by zase byl konec všeho vzniku, tedy i všeho myšlení, i ducha. Skutečnost "ducha" jakožto vznikání dokazuje, že svět nemá vůbec cíle, konečného stavu a že není schopen bytí. Avšak starý zvyk myslet při všem dění na cíle a u světa na řídícího tvůrčího Boha, je tak mocný, že myslitel má práci, aby si bezcílnost světa nepředstavoval znova jako účel. Na tento nápad – že totiž svět se úmyslně vyhýbá cíli a že umí uměle zabránit dokonce vpádu do koloběhu – musí přijít všichni ti, kteří by světu rádi nadekretovali schopnost věčné novosti, tj. konečné, určité, stále stejné síle, jako je právě svět, zázračnou schopnost nekonečného novotvoření jeho forem a stavů.
Svět, když už ne Bůh, má přece býti schopen božské tvůrčí síly, nekonečné proměnlivosti, má se přec nevědomky bránit, aby neupadl do nějaké své bývalé formy, nemá mít jenom úmysl, nýbrž i prostředky, uchránit se sám každého opatrování, má tedy každým okamžikem kontrolovati každý svůj pohyb k zamezení cílů, konečných stavů, opakování, a co všechno může být následkem takového neodpustitelně potrhlého myšlení a přání. To je stále ještě starý náboženský způsob myšlení a přání, jakási touha, když se věří, že v něčem je svět přece rovný tomu starému, milovanému, nekonečnému, neomezeně tvůrčímu Bohu, že v něčem pořád "ještě starý Bůh žije", ona touha Spinozova, která je vyjádřena slovem "deus sive natura" (on cítil dokonce "natura sive deus"). Která pak však jeto věta a víra, jíž se formuluje rozhodný obrat, nyní dosažená převaha vědeckého ducha nad náboženským, bohotvorným duchem? Nezní to: svět, jako síla, nesmí být myšlen neomezeně, neboť tak nemůže být myšlen – zakazujeme si pojem nekonečné síly, poněvadž je s pojmem "síla" neslučitelný. Tedy – světu chybí také schopnost věčné novosti.
Věta o trvání energie vyžaduje věčného návratu.
Že se nikdy nedosáhne stavu rovnováhy, to dokazuje, že není možná. Ale v neurčitém prostoru by se jí muselo dosáhnout. Také v prostoru kulovitém. Tvar prostoru musí být příčinou věčného pohybu a nakonec vší "nedokonalosti".
"Síla" a "klid", "stálost" se vylučují. Míra síly (jako velikosti) je pevná, její podstata je však plynulá.
"Bezčasovost" odmítáme. V určitém okamžiku síly je dána absolutní podmíněnost nového rozdělení všech jejích sil: nemůže stát klidně. "Změna" náleží k podstatě, tedy také časovost, tím je však ještě jednou pojmově stanovena nutnost změny.
Onen císař si ustavičně uvědomoval pomíjivost všech věcí, aby je nebral příliš vážně a aby mezi nimi zůstával klidný. Mně se zdá obráceně všechno příliš cenné, aby to smělo být tak pomíjivé.
Pátrám po věčnosti všeho, mohli bychom nejcennější masti a vína lít do moře? Mou útěchou je, že vše, co bylo, je věčné, moře to opět připlaví.
Nová koncepce světa. Svět trvá, je nic, co vzniká, a nic, co zaniká. Nebo spíše: vzniká, zaniká, ale nikdy nezačal vznikat a nikdy nepřestal zanikat, udržuje se v obojím. Žije sám za sebe: jeho exkrementy jsou jeho potravou.
Ani okamžik se nestarejme o hypotézu stvořeného světa. Pojem "tvořiti" je dnes dokonale nedefinovatelný, nesplnitelný, jenom pouhé slovo, zbytek z dob pověry, jedním slovem se nevykládá nic.
Poslední pokus, vytvořit koncepci světa, který začíná, byl učiněn pomocí logických procedur – většinou, jak se snadno uhodne, z teologického úmyslu v pozadí.
V nedávné době chtěli v pojmu "časová nekonečnost světa dozadu" (regressus in infinitum) najíti rozpor: našli jej, ovšem za cenu, že zaměnili ocas s hlavou. Nic mi nemůže zabránit, abych od tohoto okamžiku počítaje nazpět říkal "nepřijdu při tom nikdy na konec", tak jako mohu od stejného okamžiku počítati dopředu, do nekonečna. Teprve kdybych chtěl udělat chybu – budu se chránit, abych ji neudělal – postaviti korektní pojem regresu in infinitum na roveň s nesplnitelným pojmem věčného progressu až do nyní, teprve až stanovím směr (kupředu nebo dozadu) jako logicky indiferentní, pak bych uchopil hlavu – tento okamžik – místo ocasu.
U starších myslitelů jsem narazil na tuto myšlenku a po každé byla určována nějakou jinou v pozadí. (Většinou teologickou, ve prospěch creator spiritus.) Kdyby mohl vůbec svět ustrnout, uschnout, odumřít, státi se ničím, nebo kdyby mohl dosáhnouti rovnováhy, nebo kdyby měl vůbec nějaký cíl, jenž by v sobě zahrnoval trvání, nezměnitelnost, stav jednou provždy (zkrátka, řečeno metafysicky: kdyby vznikání mohlo ústit v bytí nebo v nic), pak by muselo být tohoto stavu dosaženo. Ale dosažen není, z toho plyne... To je naše jediná jistota, kterou držíme v rukou, aby nám sloužila za korektiv proti množství světových hypotéz. Nemůže-li např. mechanismus uniknout důsledkům konečného stavu, který mu stanovil William Thomson, pak je tím mechanismus vyvrácen.
Smí-li být svět myšlen jako určitá velikost síly a jako určitý počet center síly – a každá jiná představa zůstává neurčitou a proto nepotřebnou – pak z toho plyne, že musí prodělat vypočitatelný počet kombinací ve velké hře v kostky svého bytí.
V nekonečném čase by se mohlo jednou docílit každé možné kombinace, ještě více: mohlo by se jí dosáhnout nekonečně krát. A poněvadž mezi každou kombinací a jejím nejbližším návratem by musely proběhnout všechny možné ostatní kombinace a poněvadž každá z těchto kombinací podmiňuje celý sled kombinací v téže řadě, byl by tím dokázán koloběh absolutně identických řad: svět jako koloběh, jenž se už často opakoval a jenž ve své hře pokračuje in infinitum. Tato koncepce není jen tak mechanická: neboť kdyby jí byla, nepodmiňovala by nekonečný návrat identických případů, nýbrž konečný stav. Poněvadž ho svět nedosáhl, musí nám mechanismus platit za nedokonalou a jen prozatímní hypotézu.
A víte také, co je pro mne "svět"? Mám vám jej ukázat ve svém zrcadle? Tento svět: ohromnost síly, bez začátku, bez konce, pevná, železná velikost síly, která se ani nezvětšuje, ani nezmenšuje, která se nespotřebovává, nýbrž jenom mění, jako celek nezměnitelně velké hospodářství bez výdajů a ztrát, ale také bez přírůstku, bez příjmů, ohraničená "ničím", nic uplývajícího, nic promarněného, nic nekonečně rozsáhlého, nýbrž něco jako určitá síla vloženého do prostoru, ne do prostoru, který by byl někde "prázdný", nýbrž jako síla všude, jako hra sil a vln zároveň jedno i mnohé, zároveň zde se kupící a tam se zmenšující, moře sil, které bouří a proudí v sobě, ve věčné změně, stále spěchající zpět, s ohromnými lety návratu, s přílivem a odlivem svých tvarů, z jednoduchých do nejrozmanitějších, z největšího klidu, ztrnulosti, chladu, do největšího varu, divokosti, protichůdnosti, a pak znova z hojnosti k jednoduchosti, z hry rozporů zpět až k radosti z jednoty, souhlasíc s sebou v této rovnosti svých drah a let, žehnajíc se jakožto to, co se stále musí vracet, jako vznikání, jež nezná nasycenosti, omrzelosti, únavy – to je můj dionýský svět věčného tvoření sama sebe, věčného ničení sama sebe, tento tajemný svět dvojakých žádostí, to je mé "mimo dobro a zlo", bez cíle, leč že by ležel ve štěstí kruhu, bez vůle, leč že by kruh měl k sobě sám dobrou vůli – chcete jméno pro tento svět? Rozluštění všech jeho hádanek? Světlo i pro vás, vy nejskrytější, nejsilnější, nej neohroženější, nej půlnočnější? T e n t o s v ě t j e v ů l í k m o c i – a pak už nic. A také vy sami jste jenom vůlí k moci a pak už nic.