- Neoceňujme člověka podle jednotlivých skutků. Skutky epidermální. Nic není vzácnějšího nežli jednání osobní. Stav, hodnost, národní rasa, okolí, náhoda - všechno se vyjádří jedním dílem nebo konáním spíše nežli "osoba".
- Nepředpokládejme, že mnozí lidé jsou "osoby". A pak někteří jsoui více osobami, většina pak vůbec žádnou. Všude, kde převládají průměrné vlastnosti, na nichž záleží, aby typ trval dále, by bylo luxusem a rozmařilostí, být osobou, nemělo by také smyslu požadovati "osobu". To jsou jenom nosiči, nástroje, transmise.
- "Osoba" je relativně isolované faktum vzhledem k mnohem větší důležitosti plynulosti a průměrnosti, tedy skoro něco proti přírodě. K vzniku osoby patří dočasná izolace, nutnost branné a válečné existence, něco jako zazdění, větší síla závěru. A především mnohem menší impresionabilita, nežli má nízký člověk, jehož lidskost je nakažlivá.
První otázka stupnice hodnot: do jaké míry je kdo samotářem nebo člověkem stádným. (V druhém případě je jeho cena ve vlastnostech, které zajišťují trvání jeho stáda, jeho typu, v jiném případě v tom, co jej odlišuje, isoluje, chrání a umožňuje jeho samotu.)
Důsledek: neoceňujeme osamělý typ podle stádného a stádný podle osamělého.
Pozorováno s výšky, jsou oba nutní, také jejich antagonismus je nutný, a nic není zavrženíhodnějšího, nežli přání, aby se z nich vyvinulo něco třetího. ("Ctnost" jako hermafroditismus.) Toho si musíme přáti tak málo jako sblížení a smíšení pohlaví. Stále rozvíjet typ, propast stále rozšiřovat.
Pojem úpadku v obou případech: když se stádo blíží vlastnostem osamělého typu a ten zas vlastnostem stáda, zkrátka když se přibližují. Tento pojem úpadku je mimo morální hodnocení.
Kde máme hledati silnější povahy. Zánik a úpadek osamělého druhu je mnohem větší a strašnější, má proti sobě instinkty stáda, tradici hodnot, jeho nástroje obrany, ochranné instinkty, nejsou dosti jisté - je zapotřebí mnoho přízně náhod, aby se vydařily.
(Nejčastěji se jim daří v nejnižších živlech, vydaných společensky na pospas. Hledáme-li osobu, najdeme ji tam mnohem jistěji nežli ve středních třídách.)
Boj stavů a tříd, jenž směřuje k "rovnoprávnosti", jakmile ten bude vyřízen, obrátí se boj proti osobnosti. (V jistém smyslu se může osobnost udržeti a rozvinouti nejsnáze v demokratické společnosti, a pak také, kdy nebude už zapotřebí hrubších obranných zbraní a kdy k průměrným podmínkám bude patřit jakýsi návyk pořádku, počestnosti, spravedlnosti a důvěře.)
Nejsilnější musí být nejpevněji spoutáni, hlídáni, ukováni: tak tomu chce instinkt stáda. Pro ně režim přemožení, asketického ústraní nebo "povinnosti" v opotřebovávající práci, při níž člověk nepřichází k sobě.
Snažím se o hospodárné ospravedlnění ctnosti. Úkolem je, učiniti člověka co nejužitečnějším a přiblížit jej, pokud to vůbec lze, neomylnému stroji. K tomu účelu musí být vybaven strojními ctnostmi (musí se naučit, pociťovat stavy, v nichž pracuje užitečně jako stroj, za nejcennější, k tomu je zapotřebí, aby mu byly ostatní co nejvíce zhnuseny a učiněny nebezpečnými).
Prvním kamenem úrazu je zde nuda, jednotvárnost, kterou s sebou přináší všechna strojová činnost. Snášeti ji - a nejenom snášet - vidět nudu obklopenou vyšším kouzlem, to bylo dosud úlohou všeho vyššího školství. Učit se něčemu, co se nás netýká a cítit právě v tom, v této "objektivní" činnosti svou "povinnost", naučit se rozlišovat v tom radost od povinnosti - to je neocenitelná úloha a výkon vyššího školství. Filolog byl proto dosud sám o sobě vychovatelem, neboť jeho činnost sama podává příklad jednotvárnosti až mohutné. Pod jeho praporem se učí mladík "dřít" - to je první podmínka k budoucí řádnosti strojových povinností (jako státní úředník, manžel, kancelářský otrok, čtenář novin a voják). Taková existence potřebuje filosofického ospravedlnění a vysvětlení víc než která jiná. Příjemné pocity musí být nějakou neomylnou instancí hodnoceny jako nižšího řádu, "povinnost sama o sobě", snad dokonce i patos úcty a bázně k všemu, co je nepříjemné, a tento požadavek mimo všechnu užitečnost, zábavnost, hlásající účelnost, imperativní. Strojová existence jako nejvyšší, nejúctyhodnější existenční forma, která se klaní sama sobě. (Typ: Kant jako fanatik pojmu "máš povinnost".)
Hospodárné hodnocení dosavadních ideálů, tj. výběr určitých afektů a stavů, vybrané a vypěstované na náklad jiných.
Zákonodárce (nebo instinkt společnosti) vybírá množství stavů a afektů, jejichž činností je zaručen pravidelný výkon. (Totiž mechanismus výkonů jako důsledek pravidelných potřeb oněch afektů a stavů.)
Dejme tomu, že tyto stavy a afekty obsahují ingredience trapnosti, pak se musí nalézt prostředek, překonat tuto trapnost představou hodnot, prociťovat nevolnost jakoby cennou, tedy ve vyšším smyslu radostnou. Shrnuto ve formuli: "Jak se stane něco nepříjemného příjemným?" Např. když se v síle, moci, sebepřekonání uplatní naše poslušnost, naše zařazení do zákona. Stejně tak i náš pocit celku, cit k bližním, cit pro vlast, naše "zlidštění", náš "altruismus", "heroismus". Že konáme nepříjemné věci rádi - úmysl ideálů.
Zdrobnění člověka musí platit dlouho jako jediný cíl, neboť se teprve musí vytvořit široká základna, aby na ní mohl spočinout silnější druh člověka.
Absurdní a opovrženíhodný duch idealismu je ten, který nechce mít prostřednost prostřední a místo aby cítil triumf na výjimce, rozhořčuje se nad zbabělostí, falší, malostí a ubohostí.
Nechtějme to jinak a neprohlubujme propast ještě více. Vyšší duch má být donucen, aby se odloučil sám, obětmi, které má přinést svému bytí.
Hlavní hledisko: tvořiti distance, ale ne protiklady! Odloučit prostřednost a zmenšit její vliv. To je hlavní prostředek, jak udržeti distance.
Jak by se dala všem průměrným jejich průměrnost znechutit! Já činím, jak je vidět, opak. Každý krok od ní vede - tak učím já - do nemorálnosti.
Nenávist proti průměrnosti je nehodna filosofa. Je to skoro otazník na jeho "právu k filosofii". Právě proto, že je výjimkou, má chránit pravidlo a má vší průměrnosti udržovati odvahu k sobě.
Proti čemu bojuji: aby výjimečnost nepotírala pravidlo - místo aby pochopila, že trvání pravidla je předpokladem pro hodnotu výjimky. Na příklad ženy, které místo aby cítily vyznamenání svých abnormálních potřeb učenlivosti, by chtěly vůbec posunout postavení ženy.
Zvětšení síly přes dočasný pokles individua: vytvořit novou úroveň, metodiku sbírání sil k udržení drobných výkonů jako opak k nehospodárnému plýtvání, podmanit na čas ničivou přírodu jako nástroj této budoucí hospodárnosti, udržovat slabé, neboť musí být vykonáno ohromné množství malé práce, udržeti takové smýšlení, při němž je slabým a trpícím ještě umožněna existence, pěstovat solidaritu jako instinkt proti instinktu strachu a poníženosti, bojovat proti náhodě, i proti náhodě "velkého člověka".
Boj proti velkým lidem jez hospodárných důvodů oprávněn. Jsou nebezpeční, náhody, výjimky, bouře, a to dosti silné, aby vše pomalu budované a zakládané učinili problematickým. Výbušnost nechat vybuchnout nejen beze škody, nýbrž co možná takový výbuch předejít - to je základní instinkt veškeré civilisované společnosti.
Kdo přemýšlí o tom, jak může být typ člověk vystupňován k své největší nádheře a moci, ten především pochopí, že se musí postavit mimo morálku. Neboť morálka šla v podstatě za opakem, totiž zabraňovat nebo ničit onen nádherný vývoj. Ve skutečnosti konsumuje takový vývoj ve svých službách tak ohromné množství lidí, že opačné hnutí je až příliš přirozené, slabší, jemnější, prostřednější existence mají potřebu bojovati proti oné slávě života a síly, a k tomu musí dojít nového hodnocení o sobě, s jehož pomocí odsuzují a co možná ničí život v této nejvyšší plnosti. Morálce je tedy až příliš vlastní obrat proti životu, pokud se snaží přemoci typy života.
Silní budoucnosti. Čeho dosáhla tu nouze, tu náhoda, podmínek k dosažení vyššího typu, to můžeme teď pochopit a vědomě chtít: můžeme tvořit podmínky, za nichž je takové zvýšení možné.
Až dosud měla "výchova" na mysli prospěch společnosti. Nikoliv největší prospěch budoucnosti, nýbrž společnosti právě jsoucí.
Chtěly se "nástroje" pro ni. Kdyby bohatství síly bylo větší, dalo by se myslet její odečtení, jehož cílem by nebyl prospěch společnosti, nýbrž prospěch budoucí.
Takový úkol by se měl stanovit tím spíše, čím více by se chápalo, do jaké míry se dnešní společnost mění, abychom jednou už nemuseli existovat jen pro ni, nýbrž jenom jako prostředek v rukou silnější rasy.
Přibývající zmenšení člověka je právě hnací silou, abychom pomýšleli na vypěstování silnější rasy, jež by měla přebytek právě v tom, v čem by zmenšený duch byl stále slabší (vůle, odpovědnost, sebejistota, cílevědomost).
Vyrovnání evropského člověka je velký proces, jemuž se nesmí bránit, spíš by se měl ještě uspíšit. Tím je dána nutnost rozevřít propast, distanci, stupnici hodnot, nikoliv nutnost onen proces zpomalovat.
Tento vyrovnaný druh bude potřebovat ospravedlnění, jakmile ho bude dosaženo: je ve službách vyššího, suverénního druhu, který stojí na něm a odtud se teprve zvedá k svému úkolu. Nikoliv panská rasa, jejíž úkol by se vyčerpával vládnutím, nýbrž rasa s vlastní životní sférou, s nadbytkem síly pro krásu, statečnost, kulturu, uhlazenost až duševní, kladná rasa, která si smí dopřát všechen velký přepych - dosti silná, aby neměla zapotřebí tyranie příkazu ctnosti, dosti bohatá, aby neměla zapotřebí šetrnosti a pedantství, mimo dobro a zlo, pařeniště pro zvláštní a vybrané květiny.
Naši psychologové, jejichž pohled nevědomky zůstává vězet na symptomech úpadku, obracejí stále znova naši nedůvěru proti duchu. Stále vidíme jenom ty zeslabující, zženšťující, zchorobňující účinky ducha. Ale teď přicházejí noví cynikové spojení duševní barbaři pokušitelé převahy se zdravím dobyvatelé a přebytkem síly.
Ukazuji na něco nového: zajisté, pro takovou demokratickou bytost existuje nebezpečí barbarů, ale ti se hledají jenom v hloubi. Je také jiný druh barbarů, ti přicházejí shora: dobyvačné a vládychtivé povahy, které hledají látku, z níž by mohli tvořit.
Prometheus byl takový barbar.
Hlavní hledisko: úkol vyššího druhu nesmíme spatřovat v tom, aby vedl nižší (jako to činí např. Comte), nýbrž nižší je základnou, na níž vyšší druh žije svým vlastním úkolům, na níž může teprve státi.
Podmínky, za nichž se silný a vznešený duch udržuje (vzhledem k duševní kázni) jsou právě opačné než ty, na nichž stojí "činné masy", kramáři r la Spencer.
Co mají jenom nejsilnější a nejplodnější povahy k umožnění svých existencí - klid, dobrodružství, nevěru i výstřednosti - to by střední povahy nutně zničilo, kdyby to měly, a to se také stává.
Zde je na místě pracovitost, pravidlo, střídmost, pevné "přesvědčení", zkrátka "stádné ctnosti", při nich se střední člověk zdokonaluje.
K typům panským. "Pastýř" jako opak "pána". (První je prostředkem k udržení stáda, druhý účelem, k vůli němuž tady stádo je.)
Občasné převládání sociálních pocitů hodnot je pochopitelné a užitečné, jde o zřízení jakéhosi základu, na němž bude umožněn konečně vyšší druh. Měřítko síly: umět žít za převrácených měřítek hodnot a věčně je chtít. Stát a společnost jako základna: světohospodářské hledisko, výchova jako kázeň.
Pohled, který "svobodným duchům" chybí: tatáž disciplína, která silnou povahu ještě zesiluje a činí ji schopnou velkých podniků, láme a drobí prostřední: pochybnost - la largeur de coeur - experiment - nezávislost.
Kladivo. Jací musí být lidé, kteří hodnotí opačně? Lidé, kteří mají všechny vlastnosti moderní duše, ale jsou dosti silní, aby je přeměnili v samé zdraví? Prostředek k jejich úkolu.
Silný člověk, mocný v instinktech silného zdraví, zažívá své činy jako zažívá svůj pokrm, neporušený a přísný instinkt ho vede, že nečiní nic, co je mu odporné, tak jako nejí nic, co mu nechutná.
Kéž bychom mohli předvídat nejpříznivější podmínky, za nichž vznikají bytosti nejvyšších hodnot! Je to tisícero násobně komplikováno a pravděpodobnost nezdaru je velká, tedy není nadšení pro to umírat. Skepse. - Naproti tomu: Odvahu, rozhled, tvrdost, nezávislost, pocit odpovědnosti můžeme stupňovat, jemnost váhy dále zjemnit a očekávat, že příznivé náhody nám půjdou na pomoc.
Nežli smíme pomyslet na jednání, musí už být vykonána nekonečná práce. Hlavně však je chytré využití daného stavu naší nejlepší činnosti. Skutečné tvoření takových podmínek, jak je tvoří náhoda, předpokládá železné lidi, kteří ještě nežili. Nejdříve prosadit a uskutečnit osobní ideál!
Kdo pochopí povahu člověka, vznik jeho nejvyšší bytosti, má z něho hrůzu a prchá před vší činností: následuj zděděné hodnocení!
Že povaha člověka je zlá, je mou útěchou, jeto záruka síly.
Typické tvoření sama sebe. Anebo osm hlavních otázek.
- Chceme být mnohotvární nebo jednoduší?
- Chceme být šťastnější či lhostejnější k štěstí i neštěstí?
- Chceme být spokojenější sami s sebou nebo náročnější a neúprosnější?
- Chceme být měkčí, poddajnější, lidštější nebo "nelidštější"?
- Chceme být chytřejší nebo bezohlednější?
- Chceme dosáhnouti cíle, nebo se všem cílům vyhnout? (Jako to činí např. filosof, který v každém cíli čichá hranice, koutek, vězení, hloupost.)
- Chceme býti váženější nebo obávanější?
- Chceme být tyranem či svůdcem nebo pastýřem či stádným zvířetem?
typ mých učedníků. Těm lidem, po nichž mi něco je, přeji utrpení, opuštěnost, nemoc, špatné nakládání, znehodnocení, přeji si, aby jim nebylo neznámo hluboké pohrdání sám sebou, muka nedůvěry k sobě, bída přemoženého, nemám s nimi soucitu, neboť jim přeji to jediné, co může dnes dokázat, má-li někdo cenu či ne - aby vydržel.
Štěstí a sebe spokojenost lazzarona nebo "blaženost" u "krásných duší" nebo souchotinářská láska ochranovských pietistů nedokazují nic vzhledem k pořadí lidí. Musili bychom v úloze velkých vychovatelů rasu takových "blažených lidí" neúprosně vbičovat do neštěstí. Hned jetu nebezpečí zmenšení, odpočinku: proti spinozovskému nebo epikurejskému štěstí a proti všemu odpočinku v kontemplativních stavech. Je-li však ctnost prostředkem k takovému štěstí, pak se musíme stát také pánem nad ctností.
Dobře vidím, jak to může někdo napravit, kdo zapomněl v pravý čas chodit do dobré školy. Takový člověk se nezná, jde životem, aniž se naučil chodit, chabý sval se prozrazuje při každém kroku.
Někdy je život tak milosrdný, že tu tvrdou školu dohání: dlouholeté hynutí třebas, které vyzývá nejzazší sílu vůle a sebe spokojenosti, nebo náhlá nouze, i pro ženu a dítě, která si vynutí činnost, jež dává ochablým šlachám novou energii a vůli k životu dodává nové tuhosti. Čeho bychom si měli nejvíce přát, je za všech okolností pevná disciplína v pravý čas, to jest ještě v tom stáří, kdy nás činí pyšnými, že se od nás ještě mnoho žádá.
Že se to přísně žádá, že se žádá dobro, to nejznamenitější, jako normál, že chvála je řídká, že shovívavost chybí, že se hana stává ostrou, věcnou, beze zřetele na talent a původ. Takové školy je v každém směru zapotřebí, to platí o stránce tělesné i duševní a bylo by osudné zde rozlišovat. Tatáž disciplína činí zdatným vojáka i učence, a podíváme-li se zblízka, není žádného učence, aby neměl v sobě instinkty řádného vojáka. Umět poroučet a zase pyšně poslouchat, státi v řadě a v šiku, ale být v každé době schopen také vésti, dávati přednost nebezpečí před pohodlím, nevážiti na kramářských vážkách, co je dovoleno a co není, býti větším nepřítelem chytráctví, příživnictví nežli špatnosti. Čemu se učíme v tvrdé škole? Poslouchat a poroučet!
Popírat zásluhu, ale činit to, co je nade všechnu chválu, ba nade všechno pochopení.
Nové formy morálky: přísahy věrnosti ve spojování toho, co chceme činit a čeho nechat, zcela určité odříkání v mnohém. Zkoušky, zdali jsme k tomu zralí.
Chci učinit také askesi opět přirozenou: místo úmyslu záporu úmysl zesílení, gymnastika vůle, strádání a posty všeho druhu, i ve věcech nejduševnějších, kasuistika činu se zřetelem k našemu mínění, jež máme o svých silách, pokus s dobrodružstvími a libovolnými nebezpečími. (Diners chez Magny: samí duševní labužníci s pokaženými žaludky.) Měly by se vynalézt zkoušky také pro sílu dodržeti slovo.
Co je pokaženo zneužíváním:
- Askese. Teď už je sotva odvahy k tomu, vynésti na světlo její přirozený užitek, její nepostradatelnost ve službách výchovy vůle. Náš absurdní vychovatelský svět, jemuž tane na mysli "užitečný služebník státu" jako regulující schéma, se domnívá, že vystačí s "vyučováním", s drezurou mozku. Nemá ani pojmu o tom, že je především zapotřebí něčeho jiného - výchovy silné vůle, ve všem se konají zkoušky, jenom ne v tom hlavním: zdali je možno chtít, zdali je dovoleno slibovat. Mladý muž je hotov, aniž měl jednu otázku, aniž byl vůbec zvědav na tento nejvyšší problém hodnot své povahy.
- Posty. V každém případě. I jako prostředek, udržeti si jemnou poživačnost dobrých věcí. (např. občas nečíst, neposlouchat hudbu, nebýti roztomilý, člověk musí mít i posty pro své ctnosti.)
- "Klášter". Dočasná izolace s přísným vyloučením např. dopisů. Jakýsi druh nejhlubšího sebeuvědomění a sebenalezení, který nechce jíti z cesty pokušením, nýbrž "povinnostem": jakési vystoupení z kruhu prostředí, vzdálení se od tyranství popudů a vlivů, jež nás odsuzuje k tomu, abychom vydávali svou sílu jen v reakcích a jež nedovoluje, aby se hromadila k spontánní aktivitě. (Podívejme se jen na naše učence zblízka: myslí pouze reaktivně, tj. musí nejdříve číst, aby mohli myslit.)
- Svátky. V svátku je zahrnuto: pýcha, bujnost, rozpustilost, posměch vší vážnosti a bodrosti, božský souhlas sám se sebou z animální hojnosti a dokonalosti - samé to stavy, k nimž člověk nemůže poctivě říci Ano. Svátek je pohanství par excellence.
- Odvaha před vlastní povahou. Kostýmování do "morálnosti". Není zapotřebí morální formule k ospravedlnění afektu u sebe. Měřítko, jak může, kdo své povaze říci Ano - jak mnoho či jak málo se musí utíkat k morálce.
- Smrt. Hloupé fyziologické faktum se musí převrátit do morální nutnosti. Žíti tak, abychom v pravý čas měli svou vůli k smrti.
Cítit se silnějším - či jinak řečeno: radost - předpokládá vždy nějaké srovnávání (ale nezbytně ne s jinými, nýbrž se sebou, uprostřed růstu, a aniž bychom věděli, jak srovnáváme).
Umělé posílení: buď povzbuzujícími chemikáliemi, buď rozčilujícími omyly ("klamné představy").
Např. pocit jistoty u křesťana, cítí se silným, že smí doufat, že smí být trpělivý a připraven, za toto umělé posílení vděčí myšlence, že je chráněn Bohem.
Např. pocit převahy. Jako kdyby marockému kalifovi ukazovali jenom globy, na nichž zaujímají jeho tři spojená království čtyři pětiny povrchu.
Např. pocit jedinečnosti: Jako když si Evropan domýšlí, že pochod kultury se odehrává v Evropě, nebo když se zdá sám sobě jakýmsi druhem zkráceného světového procesu, nebo když se křesťan domnívá, že všechen život vůbec se točí kolem "spásy člověka".
Záleží na tom, kde pociťujeme tlak, nesvobodu. Podle toho se vyvíjí po každé jiný pocit býti silnější. Filosofovi je např. uprostřed nejsmělejší transmontánní gymnastiky abstrakcí jako rybě, která se dostala do své vody, kdežto barvy a tóny jej tlačí, vůbec už nemluvě o tupých žádostech, o tom, co jiní nazývají "ideálem".
Pořádný malý chlapec se zatváří ironicky, zeptáme-li se ho "Chceš se stát ctnostným?" Ale otevře oči, když se ho zeptáme "Chceš se stát silnějším nežli tvoji kamarádi?
Jak se staneme silnějšími? Rozhodovat se pomalu a houževnatě se držet toho, k čemu jsme se rozhodli. Všechno ostatní přijde.
Prudcí a proměnliví: oba druhy slabochů. Nezaměňovat se s nimi, včas cítit distanci!
Opatrnost před dobrosrdečnými! Styk s nimi činí ochablým. Každý styk je dobrý, při kterém se cvičí brnění a zbraně, které máme v instinktech. Celá vynalézavost je v tom, zkoušet svou sílu vůle. Zde je nutno vidět rozdíl, ne ve vědění, bystrosti, vtipu.
Musíme se učit poroučet, včas - tak jako poslouchat. Musíme se učit skromnosti, taktu ve skromnosti: totiž vyznamenávat, ctít, kde jsme skromní, stejně s důvěrou - vyznamenávat, ctít.
Zač pykáme nejhůře? Za svou skromnost, že jsme svým nejvlastnějším potřebám nepopřáli sluchu, že se zaměňujeme, že se hodnotíme nízko, že jsme ztratili jemný sluch pro své instinkty, tento nedostatek úcty k sobě se mstí každým způsobem újmy: na zdraví, přátelství, pocitu blaha, na pýše, veselosti, svobodě, pevnosti, odvaze. Tento nedostatek pravého egoismu si později neodpouštíme: bereme jej jako námitku, jako pochybnost na skutečném Já!
Chtěl bych, abychom začali ctít sami sebe. Všechno ostatní z toho vyplývá. Tím ovšem přestáváme pro ostatní, neboť to právě odpouštějí až na posledním místě. "Jak? Člověk, který má úctu sám k sobě?"
To je něco jiného než slepý pud, milovat sám sebe. Nic není obyčejnější v pohlavní lásce jako v dvojakosti, která se nazývá
Já než pohrdání tím, co milujeme - fatalismus v lásce.
"Chci to nebo to", "chtěl bych, aby to či ono bylo", "vím, že to či ono tak je" - silokřivka: člověk vůle, člověk žádosti, člověk víry. Prostředky, jimiž se udržuje silnější duch:
- Přiznati si právo na výjimečné činy, jako pokus sebepřekonání a svobody
- Vydávat se do stavu, kde není dovoleno, nebýt barbarem
- Vytvořiti si každým druhem askese převahu a jistotu vzhledem k síle své vůle.
- Nesdělovat se, mlčení, opatrnost před roztomilostí
- Učit se poslouchat, a to tím způsobem, aby to byla zkouška udržení sama sebe. Přehnat kasuistiku cti do nejjemnějších odstínů
- Nekončit závěrem: "Co je jednomu vhod, je spravedlivé pro druhého", nýbrž obráceně
- Podávat odplatu, vracení, jako výsadu, přiznat ji jako vyznamenání
- Nemíti ambice po ctnostech ostatních lidí
Jakými prostředky se má zacházet se surovými národy, a že "barbarství" prostředků není nic libovolného a nahodilého, to můžeme v praxi nahmatat rukama, až budeme s celou svou evropskou změkčilostí postaveni jednou před nutnost, zůstat na Kongu či kde pánem barbarů.
Bojechtiví a mírumilovní. Jsi člověkem, jenž má v sobě instinkty válečníka? V tom případě by byla ještě druhá otázka: jsi svým instinktem válečník útočný či obranný? Zbytek lidí, vše, co není instinktem bojovné, chce mír, chce svornost, chce "svobodu", chce "stejná práva". To jsou jenom jména a stupně pro jedno a totéž.
Jít tam, kde není zapotřebí se bránit - takoví lidé budou nespokojeni sami se sebou, až budou nuceni klást odpor. Chtějí vytvořit stav, kde nebude vůbec války. V nejhorším případě se podrobit, poslouchat, včlenit se - to je stále lepší nežli vésti válku - tak to radí např. křesťanu jeho instinkt. U rozených bojovníků je něco jako ozbrojení v charakteru, ve volbě stavu, ve vytváření každé vlastnosti. "Zbraň" je v prvním typu, nejlépe vyvinuta, zbroj v druhém.
Neozbrojení, bezbranní: jakých prostředků a ctností potřebují, aby vydrželi, aby sami zvítězili.
Co bude z člověka, který nemá důvodů, aby se bránil a útočil? Co zbude z jeho afektů, když ztratí ty, v nichž měl svou zbraň a zbroj?
Vedlejší poznámka k jedné niaiserie anglaise. "Co nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ty jim." To platí jako moudrost, to platí jako chytrost, to platí jako morální důvod, jako "zlaté zrnko".
John Stuart Mill (a který Angličan ne?) tomu věří! Ale tento výrok nevydrží ani nejlehčí nápor. Kalkulovat "nečiň nic, co by nemělo být učiněno tobě", zakazuje jednání k vůli jejich škodlivým následkům. Myšlenka v pozadí jeta, že čin má vždy svou odplatu. Ale což kdyby někdo řekl (maje v rukou "Il principe"):
"Právě takové činy musíme konat, aby nás jiní nepředešli, abychom jiným znemožnili činiti je nám"? Jinak: představme si Korsikána, jemuž čest přikazuje krevní mstu. Také on si nepřeje kulku do těla, ale ani vyhlídka na ni, ani pravděpodobnost takové kulky ho nezadrží, aby své cti neučinil zadost. A nejsme právě ve všech slušných činech úmyslně lhostejní k tomu, co nám z toho vyplyne?
Vyhnout se činu, jenž by měl pro nás škodlivé následky - to by byl zákaz slušných činů vůbec.
Naproti tomu je ten výrok cenný, poněvadž prozrazuje typ člověka: je to instinkt stáda, který se jím formuluje, jsme stejní, pokládáme se za stejné: jak ty mně, tak já tobě. Zde se skutečně věří v ekvivalenci činů, která ve skutečných poměrech vůbec a jednoduše neexistuje. Každý čin nemůže být splacen, mezi skutečnými individui není stejných činů, tedy také žádné "odplaty". Činím-li něco, je mi nesmírně vzdálena myšlenka, že to může být možno také jinému člověku, patří to mně. Nic se mi nemůže splatit, vždycky by to byl nějaký jiný čin.
Proti Johnu Stuartu Millovi. Je mi nesnesitelná jeho prostota, když praví "Co je jednomu vhod, je spravedlivé i pro druhého", "Co nechceš sám atd" nečiň jiným". Všechen lidský styk chce založiti na vzájemnosti výkonů, takže každý čin se jeví jako splátka za něco, co bylo prokázáno nám. Tento předpoklad je v nejhlubším smyslu neušlechtilý: zde se předpokládá rovnocennost činů u tebe a u mne, zde je osobní cena nějakého činu zkrátka anulována. "Vzájemnost" je velká sprostota, právě že něco, co činím, nesmí a nemůže být učiněno někým jiným, že nesmí být vyrovnání (leda v nejvybranější sféře sobě rovných, inter pares), že v hlubším smyslu člověk nic nevrací, poněvadž je něčím jedinečným a jenom něco jedinečného činí - toto základní přesvědčení obsahuje důvod aristokratického odlučování od davu, poněvadž dav věří na "rovnost" a proto také na vyrovnatelnost a "vzájemnost".
Kocourkovství a zápecnost morálního hodnocení a jeho pojmů "užitečný" a "škodlivý" má svůj dobrý smysl, je to nutná perspektiva společnosti, která může přehlédnout jenom to bližší a nejbližší vzhledem k následkům.
Stát a politik potřebuje už vyššího, nadmorálního myšlení, poněvadž musí počítati s většími komplexy účinků.
Stejně by bylo možné světové hospodářství, které má tak vzdálené perspektivy, že by se všechny jeho požadavky pro okamžik zdály nespravedlivými a libovolnými.
"Následovat svůj cit?" Že se podvolujeme šlechetnému citu a nasazujeme pod impulsem okamžiku svůj život, to má málo ceny a ani to není charakteristické. V té schopnosti jsou si všichni stejní - a v odhodlanosti předčí zajisté zločinec, bandita a Korsičan honetního člověka.
Vyšší stupeň je: přemoci v sobě i tento nával a nevykonat heroický čin z impulsů, nýbrž chladně, raisonnable, bez bouřlivého překypění lahodných pocitů. Totéž platí o soucitu: musí být teprve rozumem procezen, v jiném případě je tak nebezpečný jako kterýkoli afekt.
Slepá poddajnost vůči afektu, lhostejno zdali ušlechtilému, soucitnému, či nepřátelskému, je příčinou největšího zla.
Velikost charakteru není v tom, že tyto afekty nemáme - naopak, máme je v nejstrašnější míře, ale že je udržíme na uzdě. A to také bez radosti z tohoto zkrocení.
"Nechal svůj život pro věc" - velký afekt. Ale necháváme svůj život pro leccos, afekty šmahem chtějí být uspokojeny. Zdali je to soucit nebo hněv, nebo pomsta - zač nasazujeme život, nemění nic na ceně. Kolik jich obětovalo život pro hezké ženy - a co je horšího, i své zdraví! Má-li kdo temperament, volí si instinktivně nebezpečné věci, např. dobrodružství spekulace, je-li kdo filosofem, nebo nemorálnosti, je-li ctnostný. Jeden druh lidí nechce riskovat nic, druhý chce riskovat. Pohrdáme my ostatní životem? Naopak, hledáme instinktivně stupňovaný život, život v nebezpečí. - Tím, ještě jednou řečeno, nechceme být ctnostnější nežli ostatní. Pascal např. nechtěl riskovat nic a zůstal křesťanem, to snad bylo ctnostné. Člověk obětuje vždycky.
Kolik výhod obětuje člověk, jak málo je "sobecký"! Všechny jeho afekty a vášně chtějí mít svá práva - a jak je vzdálen afekt chytré prospěšnosti sobectví!
Člověk nechce své "štěstí", člověk musí být Angličanem, aby mohl věřit, že člověk hledá vždycky svou výhodu. Naše žádosti se chtějí v dlouhé vášni dopustit přehmatů na věcech - jejich nahromaděná síla hledá odpor.
Užitečné jsou afekty všechny, jedny přímo, druhé nepřímo.
Vzhledem k prospěšnosti je prostě nemožno stanoviti nějakou stupnici hodnot - tak jako, měřeno hospodářsky: všechny přírodní síly jsou dobré, tj. užitečné, i když z nich vychází mnohý strašný a neodvolatelný osud. Nanejvýše bychom mohli říci, že nejmocnější afekty jsou nejcennější: pokud není větších pramenů sil.
Blahovolné, nápomocné, dobré smýšlení nepřišlo ke cti k vůli užitku, jenž z něho vychází, nýbrž poněvadž je to stav bohatých duší, které mohou rozdávat a které nesou svou cenu jako pocit plnosti života. Podívejme se na oči dobrodince! To je opak sebezáporu, nenávisti k Já, "pascalismu".
Souhrn: vláda nad vášněmi, nikoliv jejich vyhubení nebo oslabení!
Čím větší je vladařská síla vůle, tím více svobody se smí poskytnouti vášním.
"Velký člověk", je velký volností svých žádostí, a ještě větší silou, která umí podmaňovat tyto nádherné netvory.
"Dobrý člověk" je na každém stupni civilisace ne nebezpečný a zároveň užitečný: jakýsi střed, výraz v mém vědomí toho, čeho se nemusíme bát a kým přesto nesmíme pohrdat.
Výchova: v podstatě prostředek, ničiti výjimku ve prospěch pravidla. Vzdělání: v podstatě prostředek, říditi vkus proti výjimce ve prospěch prostřednosti.
Teprve až bude kultura vládnouti nadbytkem sil, může býti skleníkem pro luxusní kult výjimky, pokusu, nebezpečí, nuance - každá aristokratická kultura má tuto tendenci.
Samé otázky síly: Jak daleko se prosadit proti udržujícím podmínkám společnosti a jejím předsudkům? Do jaké míry rozpoutat své strašné vlastnosti, jimiž většina hyne? Jak daleko jít pravdě vstříc a její pochybné stránky si uvádět na mysl? Jak daleko jít vstříc utrpení, sebepohrdání, soucitu, nemoci, neřesti, s otazníkem, zdali je ovládneme? (Co nás neničí, činí nás silnějšími.) - Konečně: do jaké míry u sebe přiznat oprávnění pravidlu, sprostotě, malichernosti, dobru, počestnosti, průměrné povaze, aniž bychom se tím zvulgarisovali? Nejsilnější zkouška charakteru: nedat se zničit svůdností dobra. Dobro jako luxus, jako raffinement, jako neřest.