(před 4 dny a 15 hodinami)
Elektronické knihy v textovém (HTML) formátu, řazené dle příjmení autora:
Obsah
Pojem "silný a slabý člověk" se redukuje na to, že v prvním případě je zděděno mnoho síly - je součinem, v druhém ještě málo (nedostačující dědičnost, roztříštěnost dědictví). Slabost může být zjevem počátečním: "ještě málo", nebo konečným: "už ne".
Východisko je tam, kde je velká síla, kde se síla vydává. Dav, jako součet slabých, reaguje pomalu, brání se proti mnohému, na co je ještě slabý, od čeho nemůže mít užitku, netvoří, nejde v čele.
To je proti teorii, která popírá silného jedince a domnívá se, že "to činí množství". Je to rozdíl jako mezi rozličnými pohlavími: mezi činným člověkem a davem mohou ležet čtyři, pět generací - rozdíl chronologický.
Hodnoty slabých jsou navrch, neboť je převzali silní, aby jimi vedli.
Proč slabí vítězí. Celkem: nemocní a slabí mají více soucitu, jsou "lidštější" - nemocní a slabí mají více ducha, jsou proměnlivější, mnohotvárnější, zábavnější - zlomyslnější. Jenom nemocní vynalezli zlomyslnost. (Chorobná předčasná zralost často u rachitických, skrofulosních a tuberkulosních.)
Nemocní a slabí měli pro sebe fascinaci: jsou zajímavější nežli zdraví: blázen a světec - nejzajímavější druhy lidí - v těsném příbuzenství také "genius". Velcí "dobrodruzi a zločinci" a všichni lidé, nejzdravější v čele, jsou určitou dobu svého života nemocní: velká hnutí mysli, vášeň moci, láska, pomsta jsou doprovázeny hlubokými poruchami. A co se týče dekadence, pak ji představuje v jistém smyslu skoro každý člověk, který neumírá příliš brzo. Zná tedy také instinkty, které k ní patří, ze zkušenosti: pro polovici skoro každého lidského života je člověk tvorem úpadkovým.
Konečně: žena! Jedna polovina lidstva je slabá, typicky nemocná, proměnlivá, nestálá - žena potřebuje síly, aby se k ní přimkla, z náboženství slabosti, které uctívá jako božské, potřebuje býti slabá, milovat, býti pokorná, nebo lépe, činí silné slabými, vládne, když se zdaří silné přemoci. Žena vždycky konspirovala spolu s dekadentními typy, proti "mocným", "silným", proti mužům.
Žena odstrkuje děti pro kult piety, soucitu, lásky, matka representuje přesvědčivě altruismus.
Konečně: přibývající civilisace, která s sebou nutně nese také přírůstek morbidních prvků, neuroticko-psychiatrických a kriminálních. Vzniká druh mezi tím: umělec, oddělený od kriminality činu slabostí vůle a sociální bázní, nezralý ještě pro blázinec, ale zasahující svými tykadly zvědavě do obou sfér.
Tato specifická kulturní květina, moderní umělec, malíř, hudebník, především romanopisec, který pro svůj účel užívá velmi nevhodného slova "naturalismus". Bláznů, zločinců a "naturalistů" přibývá, to je známka rostoucí a prudce kupředu se ženoucí kultury, tj. odpadky se stávají důležitými, co je stranou, udržuje krok.
Konečně: sociální smíšenina, následek revoluce, obnovení stejných práv, pověry ve "stejné lidi". Při tom se vlévají nositelé úpadkových instinktů (ressentimentu, nespokojenosti, ničivého pudu, anarchismu a nihilismu) spolu s otrockými instinkty, s instinkty zbabělosti, chytráctví vrstev, které byly dlouho udržovány dole, do vší krve všech stavů: za dvě, tři generace už se zase potom nepozná. Všechno se stává luzou. Z toho plyne celkový instinkt proti výběru, proti výsadě všeho druhu, a to takové moci a jistoty, tvrdosti a ukrutnosti praxe, že se vskutku podrobují i privilegovaní. Co si chce ještě udržet moc, lichotí luze, pracuje s luzou, musí mít luzu na své straně - "geniové" napřed. Stávají se heroldy citů, kterými se nadchne dav, nota soucitu, bázně především, co trpí, je nízké, opovržené, co žilo v pronásledování, zní nade všemi notami (typy: Victor Hugo a Richard Wagner). - Vyšinutí luzy znamená ještě jednou vyšinutí starých hodnot.
Při tak extrémním hnutí vzhledem k tempu a prostředkům, jak je představuje naše civilisace, překládá se těžiště člověka, lidí, na nichž nejvíce záleží, kteří mají jaksi úlohu, kompensovat celé velké nebezpečí takového chorobného hnutí. To budou prodlužovači par excellence, zdlouhavci v přijímání a vahači uprostřed tohoto ohromného měnění a míšení prvků. Těžiště připadá za takových okolností nutně průměrným: proti vládě luzy a výstředníků (obojí bývá často spojeno) konsoliduje se prostřednost jako záruka a nositelka budoucnosti. Z toho vyrůstá výjimečným lidem nový protivník - nebo nové pokušení. Dejme tomu, že se nepřizpůsobí luze a nebudou se chtít zalíbit instinktům "vyděděnců", pak budou muset být "prostřední" a "dokonalí". Vědí, že mediocritas je také aurea - dokonce jenom ona vládne penězi a zlatem (vším, co se třpytí). - A ještě jednou získá stará ctnost a vůbec celý vyžilý svět ideálu nadanou přímluvkyni. Výsledek: prostřednosti se dostane ducha, vtipu, genia, stane se zábavnou, svůdnou.
Výsledek. Vysoká kultura může stát jenom na široké půdě, na silně a zdravě konsolidované průměrnosti. V jejích službách a s jejími službami pracuje věda - a samo umění. Věda si nemůže přáti nic lepšího, jako taková patří k nižšímu druhu člověka, je odstraněna mezi výjimky, nemá ve svých instinktech nic aristokratického a tím méně něco anarchistického. Moc středu se pak udržuje obchodem, hlavně peněžním: instinkt velkofinančníka se staví proti všemu extrémnímu. Židé nemohou potřebovat ani revolucí, ani socialismu, ani militarismu, chtějí-li míti a potřebovati moc, i nad revoluční stranou, pak je to výsledek toho, co bylo právě řečeno a není to s tím v rozporu. Musí občas vzbuzovati strach před jinými extrémními směry - tím, že ukazují, co všechno mají v rukou. Ale jejich instinkt sám je nepohnutelně konservativní a "prostřední". Všude, kde je moc, umějí býti mocní, ale využití jejich moci se bere vždy jedním směrem. Čestný název pro "prostřední" je jak známo "liberální".
Úvaha. Je nesmysl předpokládat, že celé toto vítězství hodnot je antibiologické, musíme se snažit vysvětliti je ze zájmu o život, k udržení typu "člověk", touto metodikou nadvlády slabých a těch, na něž se nedostalo. V jiném případě by člověk neexistoval? To je problém.
Stupňování typu je osudné pro udržení druhu? Proč?
Dějinné zkušenosti ukazují: silné rasy se navzájem decimují.
Válkou, touhou po moci, dobrodružstvím. Silné afekty: rozmařilost (síla už se rekapitalizuje, vzniká duševní porucha přílišným napětím), jejich existence je nákladná, zkrátka potřou se navzájem. Vyskytují se období uvolnění a ochablosti: všechny velké doby se musí zaplatit. Silní jsou pak slabší, bez vůle, absurdnější nežli průměrní slaboši.
Jsou rozmařilé rasy. Trvání samo o sobě by nemělo ceny, přednost by měla zajisté kratší, ale hodnotnější existence nežli duch.
Zbývalo by dokázat, že by se i tak dalo docílit vyšších hodnot, nežli v případě kratší existence. To znamená, že člověk jako souhrn síly nabude větší vlády nad věcmi - půjde-li to tak, jak to jde. Stojíme před otázkou hospodárnosti.
Smýšlení, jež se nazývá "idealismem" a nechce prostřednosti dovolit být prostřední a ženě být ženou! Neuniformovat!
Vysvětlete nám, jak draho přijde ctnost - a že ctnost není nic průměrně žádoucího, nýbrž vznešená pošetilost, krásná výjimka s výsadou, býti naladěna silně.
Je nutno dokázati, že k stále hospodárnější spotřebě člověka a lidstva, k stále spletitější "mašinerii" zájmů a výkonů náleží také hnutí opačné. Označuji je jako výběr luxusního nadbytku lidstva, v něm se má objeviti silnější druh, vyšší typ, s jinými vznikovými a udržovacími podmínkami nežli u člověka průměrného. Můj výraz, moje podobenství pro tento typ je, jak známo, slovo "nadčlověk".
Na první cestě, jež se dá nyní přehlédnouti, vzniká přizpůsobení, zploštění, vyšší číňanství, skromnost instinktů, spokojenost ve zdrobnění člověka - jakási hladina klidu člověka. Až budeme mít onu nezbytnou celkovou hospodářskou správu světa, pak může lidstvo najít v jejích službách svůj nejlepší smysl, jako ohromné soukolí stále menších a menších "přizpůsobovaných" kol, jako stále vzrůstající nadbytek dominujících a rozkazujících prvků, jako celek ohromné síly, jejíž jednotlivé faktory představují minimální síly, minimální hodnoty.
Opakem k tomu zdrobňování a přizpůsobování lidí k specialisované potřebnosti je zapotřebí hnutí protivného - tvoření syntetických, sčítajících, opravňujících lidí, pro něž je ono zmechanizování lidstva první podmínkou bytí jakožto základny, na níž mohou nalézti vyšší formu bytí.
Člověk potřebuje protivnictví davu, "nivelizovaných", pocitu distance k nim, stojí na nich, žije z nich. Tento vyšší tvar aristokratismu náleží budoucnosti. Řečeno morálně, představuje ona celková mašinerie, solidarita všech kol, maximum využití člověka, ale předpokládá ty, u nichž má toto využití smysl.
V druhém případě by to bylo skutečně jenom celkové zdrobnění, celkové zmenšení hodnot typu člověk - úpadkový zjev nejvyššího stylu.
Je jasno, proti čemu bojuji - je to ekonomický optimismus: jako by se vzrůstajícími náklady všech musel také vzrůstat užitek všech. Zdá se mi, že je tomu naopak: náklady všech se sčítají v celkovou ztrátu, člověk se stává menším, takže už nevíme, k čemu byl vlastně tento ohromný proces. K čemu? A znova: K čemu?
To je to, čeho má lidstvo zapotřebí.
Pohled do přírůstku celkové moci: bylo by záhodno vypočítat, do jaké míry jev tomto přírůstku zahrnout také pokles jednotlivců, stavů, dob a národů.
Přesunutí těžiště kultury. Náklady každého velkého vzrůstu - kdo je nese! Jak by musely být nyní ohromné!
Celkový pohled na budoucího Evropana: nejinteligentnější otrocké zvíře, velmi pracovitý, v podstatě velmi skromný, až k výstřednosti zvědavý, mnohotvárný, zjemnělý, se slabou vůlí - kosmopolitický chaos afektů a inteligence. Jak by se z něho vyjímal silnější druh? S klasickým vkusem?
Klasický vkus: to je vůle k jednoduchosti, posílení, k viditelnosti štěstí, k bázni, odvaha k psychologické nahotě (zjednodušení je důsledek vůle k posílení, viditelnost štěstí a nahota je důsledek vůle k bázni). Dostati se z onoho chaosu k tomuto tvaru, k tomu je zapotřebí nutnosti, člověk musí mít volbu buď zahynout, nebo se prosadit. Panská rasa může vzniknout jen z hrozných a násilných začátků. Problém: kde jsou barbaři dvacátého století? Patrně se objeví a zkonsolidují po nesmírných sociálních krizích, budou to živly, schopné největší tvrdosti vůči sobě, které budou moci zaručit nejdelší vůli.
Nejmocnější a nejnebezpečnější vášně člověka, pro něž nejsnadněji hyne, jsou tak důkladně dány do klatby, že tím byli znemožněni sami nejmocnější lidé nebo se museli cítit jako zlí, jako "škodliví a nedovolení". Tato újma je velká, ale byla dosud nutná, nyní, kdy je vypěstěno množství protikladných sil dočasným potlačením oněch vášní (vládychtivosti, radosti ze změny a klamu), je jejich rozpoutání zase možné. Nebudou mít už tu starou divokost. Dovolujeme krotké barbarství - pohleďme jenom na naše umělce a státníky.
Kořen všeho zla: otrocká morálka pokory, cudnosti, nesobectví, absolutní poslušnosti zvítězila. Vládnoucí povahy tím byly odsouzeny:
Tvůrčí povahy, nejisté a věčnými hodnotami zadržované, se pokládaly za buřiče proti Bohu.
Barbaři ukázali, že udržovat míru nebylo jejich věcí. Báli se a proklínali vášně a přírodní pudy - rovněž tak pohled vládnoucích césarů a stavů. Z druhé strany vzniklo zase podezření, že všechna mírnost je slabostí nebo stárnutím či ochabnutím. (La Rochefoucauld má podezření, že "ctnost" je krásným slovem u těch, kterým neřest už nečiní žádného potěšení.) Udržovat míru samo bylo líčeno jako věc tvrdosti, sebezkrocení, askese, jako boj s ďáblem apod. Přirozený požitek estetických povah z míry, požitek krásna z míry, byl přehlížen a zapírán, poněvadž cílem byla anti eudemonistická morálka.
Nebylo dosud víry v radost z míry - radost jezdce na ohnivém oři!
Mírnost slabých povah byla zaměňována s umírněností silných!
Celkem: nejlepší věci byly hanobeny, poněvadž slaboši nebo nestřídmí vepři vrhali na ně špatné světlo, nejlepší lidé zůstávali skryti a často ani sami sebe nepoznávali.
Neřestní a bezuzdní měli deprimující vliv na hodnotu žádostí. Je to hrozné barbarství mravů, které, zvláště v středověku, nutí přímo k "svazu ctnosti", vedle stejně hrozných přepjatostí toho, co tvoří hodnotu člověka. Bojující civilisace (krocení) potřebuje želez a mučení všeho druhu, aby se udržela proti hrůze a dravectví.
Zde je záměna zcela přirozená, ačkoliv má velmi zhoubný vliv. To, co lidé moci a vůle mohou požadovati od sebe, dává také míru toho, co si smějí přiznat. Takové povahy jsou opakem neřestných a bezuzdných, ačkoliv za některých okolností činí věci, pro něž by se dala menšímu člověku dokázat neřest a nestřídmost.
Zde velice škodí pojem "stejné hodnoty lidí před Bohem". Byly zakazovány činy a smýšlení, které samy o sobě patří k prerogativům silných, jako by byly člověka nehodny. Celá tendence silných lidí byla rozkřičena, poněvadž ochrana slabých (i vůči slabým) byla postavena jako norma hodnoty.
Záměna jde tak daleko, že přímo velcí virtuosové života (jejichž nádhera tvoří nejpříkřejší protivu neřesti a bezuzdnosti), byli označováni nejhoršími jmény. Ještě teď se lidé domnívají, že musí zatracovat takového Cesara Borgiu - to je prostě k smíchu. Církev dala některé německé císaře pro jejich neřesti do klatby: jako by se nějaký mnich nebo kněz směl plésti do toho, co smí takový Friedrich Druhý požadovat od sebe. Don Juan je poslán do pekla - to je velmi naivní. Už jste zpozorovali, že v nebi chybějí všichni zajímaví lidé? To je jenom pokyn pro ženy, kde mohou nejlépe najít svou spásu.
Práva, která si člověk bere, jsou v poměru k povinnostem, které si klade, k úkolům, na něž se cítí dosti silným. Většina lidí nemá práva k bytí, nýbrž jsou neštěstím pro vyšší.
Egoismu nerozumějí nízké povahy, které nevědí pranic o dobyvačné radosti a nenasytnosti velké lásky, o vyzařujících pocitech síly, které přemáhají, pudí k sobě, které se chtějí vložit na srdce - pud umělce po jeho materiálu. Často také hledá jenom smysl pro činnost svůj terén. V obyčejném "egoismu" se chce právě "non-ego" hluboký průměr, druhový člověk, udržet - to pobuřuje, jakmile je to zpozorováno vybranějšími, jemnějšími a méně průměrnými. Neboť ti soudí: "Nu, jsme ušlechtilejší! Na našem udržení záleží víc, než na udržení onoho dobytka."
Úpadek vládců a vládnoucích stavů natropil v dějinách nejvíce neplechy.
Napadnou-li nižšího člověka pochybnosti, zdali jsou vyšší lidé, tu je nebezpečí velké! Nakonec se objeví, že i u nízkých, nepatrných, duchem chudých lidí jsou ctnosti a že před Bohem jsou lidé stejní, a co je ještě více toho nesmyslu na světě! Vyšší lidé se totiž měřili nakonec podle míry ctností otroků - shledávali se "pyšnými" atd" domnívali se, že všechny jejich vyšší vlastnosti jsou "zavržení hodné".
Když Nero a Caracalla seděl nahoře, vznikl paradox, že "nejnižší člověk má větší cenu než ten tam nahoře". A cestu si proklestil takový obraz Boha, který byl obrazu mocných co nejvíce vzdálen.
Vyšší člověk a člověk stádný. Není-li velkých lidí, pak se z minulých velkých lidí dělají polobozi nebo celí bohové, vypuknutí náboženství dokazuje, že člověk už nemá radosti z člověka ("a z ženy také ne", praví Hamlet). Nebo: snese se mnoho lidí na hromadu jako parlament a přeje se, aby působili tyransky.
"Tyranizování" je skutečnost velkých lidí: menšího ohlupují.
Kam až sahá neschopnost davového agitátora, ujasniti si pojem "vyšší povaha", o tom podává Buckle nejlepší ukázku. Domněnce, proti které tak vášnivě bojuje - že "velcí lidé", jednotlivci, knížata, státníci, geniové, vojevůdci, jsou pákou a příčinou všech velkých hnutí - instinktivně nerozumí v tom smyslu, jako by se jí tvrdilo, že to hlavní a cenné na takovém "vyšším člověku" je právě schopnost uvádět davy do pohybu, zkrátka v jeho účinku.
Ale "vyšší povaha" velkého muže je v tom, že je jiný, že je nesdělitelný, že je u něho odstup - ne v kterémkoli účinku, i kdyby otřásl i zeměkoulí.
Revoluce umožnila Napoleona, to je její oprávnění. Za takovou cenu bychom si musili přát anarchistické zřízení celé naší civilisace. Napoleon umožnil nacionalismus, to je jeho omluva.
Cena člověka (nehledě, jak je správné, k morálnosti či nemorálnosti, neboť těmito pojmy se ceny člověka ještě ani nedotkneme) není v jeho užitečnosti, neboť by trvala dále, i kdyby nebylo nikoho, komu by mohl být užitečný. A proč by nemohl právě ten člověk, z něhož by vycházely nejzhoubnější účinky, stát v čele celé čeledi "člověk" - tak vysoko, tak nadřaděný, že všechno závistí k němu zahynulo?
Odhadovat cenu člověka podle toho, čím lidem prospívá, nebo co je stojí, čím škodí, to znamená stejně mnoho a stejně málo, jako odhadovat umělecké dílo podle účinku. Ale tím jsme se ještě vůbec nedotkli ceny člověka ve srovnání s jinými lidmi. "Morální hodnocení", pokud je sociální, měří člověka veskrze jenom podle jeho účinků. Ale člověk s vlastní chutí na jazyku, obklopený a skrytý svou samotou, nesdělitelný, nevypočitatelný, tedy člověk vyššího, rozhodně jiného druhu - jak chcete hodnotit toho, když ho vlastně nemůžete znát a nemůžete srovnávat?
Morální hodnocení mělo za následek největší úsudkovou tupost - hodnota člověka je podceněna, přehlédnuta, skoro popřena. Zbytek naivní teologie: hodnota člověka jenom se zřetelem k lidem.
Morální zaujatost představuje ducha hluboko na stupnici hodnot: tím mu chybí instinkt zvláštního práva, pocit svobody tvůrčích povah, "dětí božích" (nebo ďáblových). - Je lhostejno, zdali káže vládnoucí morálku nebo přikládá-li svůj ideál na kritiku vládnoucí morálky: tím patří k stádu - i kdyby byl jeho nejvyšší potřebou, "pastýřem".
Náhrada morálky vůlí k našemu cíli, a proto také k jeho prostředkům.
K stupnici hodnot. Co je u typického člověka prostřední? Že rub věcí nepokládá za nutný, že bojuje proti nešvarům, jako bychom se mohli bez nich obejít, že nechce jedno přijmout s druhým - že by typický charakter jedné věci, stavu, doby, osoby, chtěl rád setřít a smazat, uznávaje jenom část jejích vlastností a že by ostatní rád odstranil. Co si přejí průměrní, je to, proti čemu my ostatní bojujeme: ideál, pojatý jako něco, na čem nemá zůstat nic škodlivého, špatného, nebezpečného, pochybného a zničujícího. Náš názor je opačný: že s každým růstem člověka musí růsti i jeho rub, že nejvyšší člověk - je-li takový pojem dovolen - by byl ten, který by protikladný charakter bytí představoval nejsilněji, jako jeho oslava a oprávnění. Obyčejní lidé smějí představovat jenom malý koutek této povahy: brzy hynou, když početnost prvků a napětí protiv vzrůstá, to je podmínka velikosti člověka. Že člověk musí být lepší a horší, to je moje formule pro tuto nevyhnutelnost.
Většina lidí představuje člověka jako kusy a jednotlivosti, teprve když je sečteme, vyjde z toho člověk. Celé doby a celé národy mají v tomto smyslu něco zlomkovitého. Snad to patří k hospodárnosti lidského vývoje, že se člověk vyvíjí takto po kusech. Přesto však musíme přiznat, že tu jde o vznik syntetického člověka, že nízcí lidé, ohromná většina jich, jsou pouhou předehrou a cvičením, z jejichž souhry vzniká tu a tam celý člověk, člověk jako milník, který ukazuje, jak daleko lidé dosud dospěli. Lidstvo nepokračuje jedním rázem, často se dosažený typ zase ztratí (přes celé napětí tří staletí jsme dosud nedosáhli člověka renesančního a renesanční člověk zůstal zase daleko za člověkem antickým).
Uznáváme převahu řeckého člověka, renesančního člověka - ale chtěli bychom ho mít bez jeho příčin a podmínek.
"Očištění vkusu" může být jenom následek zesílení typu. Naše dnešní společnost představuje jenom vzdělání, ale vzdělanec chybí. Velký syntetický člověk chybí, v němž jsou rozličné síly bez výčitek zapřaženy k jednomu cíli. Co máme, je mnohotvárný člověk, nejzajímavější chaos, jaký dosud existoval, ale ne chaos před stvořením světa, nýbrž po něm. Goethe je nejkrásnějším výrazem tohoto typu (vůbec žádný Olympan!).
Händel, Leibniz, Goethe, Bismarck - ti jsou charakterističtí pro německého silného ducha. Bez skrupulí žijí mezi protiklady, plni oné pružné síly, která se chrání přesvědčení a doktrín, užívajíc jedné proti druhé a sama si vyhrazujíc svobodu.
Tolik jsem pochopil: kdyby vznik velkých a vzácných lidí by se byl učinil závislým na svolení mnoha (kdyby věděli, jaké vlastnosti patří k velikosti a na čí náklad se všechna velikost vyvíjí), nu, pak by nikdy nebyl existoval významný člověk.
Pochod věcí se bere svou cestou nezávisle na svolení většiny - a v tom to vězí, že se do světa vetřelo leccos podivuhodného.