(před 5 měsíci a 2 dny)
Elektronické knihy v textovém (HTML) formátu, řazené dle příjmení autora:
Obsah
Z tlaku hojnosti, z napětí sil, které v nás neustále rostou a neumějí se ještě vylít, vzniká stav, jaký bývá před bouřkou.
Příroda – a my jsme přírodou – se zatahuje. I to je "pesimismus".
Nauka, která s takovým stavem skoncuje, tím že něco poručí: přehodnocení hodnot – tím se nashromážděným silám ukáže cesta, směr, takže vybuchnou s blesky a činy. Taková nauka nemusí být naukou o štěstí, ale tím, že uvolňuje sílu, stlačenou a spoutanou až do trýzně, přináší štěstí.
Radost vzniká, kde je pocit síly.
Štěstí: v uvědomění síly a vítězství.
Pokrok: zesílení typu, schopnost velké vůle, všechno ostatní je nedorozumění, nebezpečí.
Období, kdy se stará maškaráda a morální okrašlování afektů protiví: nahá příroda, kdy se kvantita moci přiznává jednoduše jako rozhodující (určující hodnoty), kde nastupuje zase velký styl jako výsledek velké vášně.
Všechno strašné si podmanit, jednotlivě, krokem, pokusem, tak tomu chce úloha kultury. Ale než bude k tomu dosti silná, musí s tím bojovat, mírnit, zastírat i proklínat.
Všude, kde kultura začíná se zlem, vyjadřuje tím poměr strachu, tedy slabost.
These: všechno dobro je bývalé podmaněné zlo. Měřítko: čím strašnější a větší jsou vášně, které si může dovolit doba, národ i jednotlivec, poněvadž jich může užít jako prostředku, tím vyšší je jeho kultura. Čím je člověk průměrnější, slabší, podrobenější a zbabělejší, tím spíše bude konat zlo: u něho je říše zla nejobsáhlejší. Nejnižší člověk bude vidět říši zla (tj. všeho zakázaného a nepřátelského) všude.
Není správné, že "štěstí následuje po ctnosti", nýbrž mocnější určuje svůj šťastný stav jakožto ctnost.
Zlé činy náleží mocným a ctnostným, špatné, nízké k podrobeným.
Nejmocnější, tvořivý člověk by musel být nejhorší, pokud prosazuje u všech lidí svůj ideál proti jejich a přetváří je podle svého obrazu. Zlý znamená zde tvrdý, bolestný, vnucený.
Takoví lidé jako Napoleon se musí objevovat stále znova a upevňovat víru v nádheru jednotlivce. On sám však byl zkažen prostředky, jichž užíval, a ztratil vznešenost charakteru. Kdyby se byl uplatňoval mezi jinými lidmi, byl by mohl používat jiných prostředků, a tak by nebývalo nutno, aby se César stal špatným.
Člověk je netvor a nadtvor, vyšší člověk je nečlověk a nadčlověk – tak to náleží k sobě. Každým růstem do výše a velikosti roste člověk také do hloubky a hrůzy – jedno nemáme chtít bez druhého – nebo spíše: čím důkladněji chceme jedno, tím důkladněji dosahujeme právě druhého.
K velikosti patří hrůza – nedejme si nic namluvit.
Postavil jsem poznání před tak strašné obrazy, že všechno "epikurejské potěšení" je při tom nemožné. Jenom dionýská radost stačí – objevil jsem teprve tragiku. Řekové jí pro svou moralistní povrchnost nerozuměli. Ani resignace není poučka tragédie, nýbrž její nepochopení. Touha po "ničem" je popření tragické moudrosti, její opak!
Plná a mocná duše se vypořádá nejen s bolestnými, ba strašnými ztrátami, odříkáním, oloupením, pohrdáním: z takových pekel vyjde s větší hojností a mocí, abychom řekli to hlavní, s novým růstem v blaženosti lásky. Myslím, že ten, kdo pochopil něco z nejspodnějších podmínek každého růstu lásky, pochopí Danta, který napsal nad bránu svého pekla "I mne stvořila věčná láska".
Proběhnout celý okruh moderní duše, posedět v každém jejím koutku – to je má ctižádost, má muka a mé štěstí.
Pesimismus skutečně překonat – výsledkem je goethovský pohled plný lásky a štěstí.
Není první otázkou, zdali jsme spokojeni sami se sebou, nýbrž zdali jsme vůbec s něčím spokojeni. Dejme tomu, že řekneme Ano jednotlivému okamžiku, pak jsme řekli Ano nejen sami k sobě, nýbrž k veškerému bytí. Neboť není nic samo v sobě, ani v nás, ani ve věcech. A když se jednou jedinkrát zachvěla a zazněla naše duše jako struna štěstím, pak bylo zapotřebí všech věčností, aby tuto událost způsobily – a všechny věčnosti byly v tomto jediném okamžiku našeho přitakání schváleny, spaseny, ospravedlněny a přitakány.
Schvalující afekty: hrdost, radost, zdraví, pohlavní láska, nepřátelství a válka, úcta, pěkné chování a způsoby, silná vůle, kázeň vysokého oduševnění, vůle k moci, vděčnost zemi a životu – všechno, co je bohato a chce rozdávat, co obdařuje život, co jej pozlacuje, zvěčňuje a zbožňuje – všechna moc přetvořujících ctností, vše, co schvaluje, říká i činí Ano.
My někteří nebo mnozí, kteří si zase troufáme žít ve světě bez morálky, my pohané podle víry: my jsme patrně také první, kteří chápou, co to je pohanská víra: představovat si vyšší bytosti nežli je člověk, ale mimo dobro a zlo, hodnotit vše vyšší také jakožto nemorální.
Novější člověk uplatňoval svou idealizující sílu vzhledem k jednomu bohu většinou v jeho rostoucím zmorálňování. – Co to znamená? Nic dobrého, úpadek lidských sil.
Sám o sobě by byl totiž možný opak, jsou také příznaky toho. Bůh, myšlený jako osvobození od morálky, jako hojnost životních protikladů, které by v sobě kupil, a v božských mukách vykupoval, schvaloval, bůh jako "druhý břeh", opak žalostné pokoutní morálky "dobra a zla".
Odstraňme nejvyšší dobrotu z pojmu boha – je boha nevhodná.
Odstraňme také nejvyšší moudrost – je domýšlivostí filosofů, která zavinila toto mudrcké monstrum boha: aby se co nejvíce podobal jim! Nikoli! Bůh je nejvyšší moc – to stačí!
Z ní plyne všecko, z ní plyne "svět".
A kolik nových bohů je ještě možno! Mně samotnému, v němž náboženský, tj. bohotvorný instinkt občas procitá v nepříhodnou dobu, jak se mi různě a rozličně po každé projevilo božství!
Tolik podivuhodného přešlo kolem mne, v těch okamžicích mimo čas, které vpadají do, kdy člověk prostě neví, jak je stár či jak bude ještě mlád. Života jako z nebe – Je zapotřebí uvádět, že bůh se umí s oblibou udržovat mimo vše bodré a rozumové? A mezi námi řečeno, i mimo dobro a zlo? Má svobodný výhled – abychom mluvili s Goethem.
Kolik nových bohů je ještě možno! Zarathustra sám je ovšem starý ateista, ten nevěří ani v staré, ani v nové bohy. Zarathustra praví: "Věřil bych -" Aby mu bylo dobře rozuměno, typ boha podle typu tvůrčích duchů, "velkých lidí".
A kolik nových ideálů je v podstatě ještě možno! Zde malý ideál, který zachytávám vždy jednou za pět neděl na divoké a osamělé procházce v azurovém okamžiku neřestného štěstí. Strávit svůj život mezi něžnými a absurdními věcmi, vzdálen reality, půl umělec a půl pták a metafysik, bez Ano a Ne pro skutečnost, leda že bychom ji tu a tam uznali ve způsobu dobrého tanečníka na špičkách, stále lechtán slunečním paprskem štěstí, rozpustilý a odvážný i strastí – neboť strast udržuje šťastného, – přivěšovat malý fraškovitý ocásek i tomu nejsvětějšímu – to, jak se samo sebou rozumí, je ideál těžkého, centového ducha, ducha tíhy.
Z válečné školy duše. (Věnováno statečným, radostným, zdrženlivým.)
Nerad bych ctihodné ctnosti podceňoval, ale velikost duše se s nimi nesnáší. I v umění vylučuje velký sloh líbivost.
V dobách bolestného napětí a zranitelnosti si zvol válku: otužuje, dělá svaly.
Hluboce ranění mají olympský smích, člověk má jen to, čeho má potřebí.
Trvá to už deset let: žádný zvuk mne již nedosáhne – země bez deště. Člověk musí mít mnoho lidství nazbyt, aby v souši nezahynul.
Má nová cesta k Ano. Filosofie, jak jsem jí dosud rozuměl a žil, je dobrovolné vyhledávání i nejopovrženějších a proklatých stránek bytí. Z dlouhé zkušenosti, kterou mi poskytlo takové putování ledem a pouští, jsem se naučil dívati se jinak na vše, co dosud filosofovalo. Objevily se mi skryté dějiny filosofie, psychologie jejích velkých jmen. "Kolik pravdy snese, kolika pravdy se odváží duch?" – to se mi stalo vlastním měřítkem. Omyl je zbabělostí. Každá vymoženost poznání vyplývá z odvahy, s tvrdostí proti sobě samému, z čistotnosti k sobě. Taková experimentální filosofie, jakou žiji, předjímá pokusně docela možnosti zásadního nihilismu, aniž by tím bylo řečeno, že by zůstala stát u negace, u Nikoliv, u vůle k "Ne". Chce spíše proniknouti až k opaku, až k dionyskému Ano k životu, jaký je, bez výjimky a bez výběru – chce věčný koloběh: tytéž věci, touž logiku a nelogičnost zauzlení. Nejvyšší stav, jehož může filosof dosáhnout: dionýsky se stavět k životu. Moje formule proto je amor fati.
K tomu patří, nechápat záporné dosud stránky života jenom jako nutné, nýbrž si je docela přát, a nepřát si je jenom se zřetelem na kladné dosud stránky (třeba jako jejich doplněk nebo podmínky), nýbrž pro ně samé, pro silnější, plodnější, pravdivější stránky života, v nichž se vůle projevuje zřetelněji.
Sem patří rovněž, odhadnout kladné dosud stránky života, pochopit, odkud toto hodnocení přichází a jak málo je závazné pro dionýské ocenění životních hodnot. Z toho jsem vytkl a poznal, co zde vlastně říká Ano (jednou je to instinkt trpících, jindy instinkt stáda a pak třetí, instinkt většiny proti výjimkám).
Tím jsem uhodl, jak by si silnější druh člověka s jiné stránky nutně musel vymyslit zvýšení a stupňování člověka: vyšší bytosti, mimo dobro a zlo, stranou těch hodnot, které nemohou zapřít svůj původ ze sféry utrpení, stáda a většiny, pátral jsem po počátcích tohoto obráceného tvoření ideálu v dějinách. (Nově objevené pojmy "pohanský", "klasický", "vznešený".)
Jest ukázati, do jaké míry bylo řecké náboženství výše nežli křesťanské. Toto zvítězilo, poněvadž řecké náboženství bylo už zvrhlé, kleslé.
Není divu, že je zapotřebí několika tisíciletí, abychom našli zase spojení – co záleží na několika tisíciletích!
Musí být i takoví lidé, kteří posvěcují všechno konání, nejen jídlo a pití, – a nejen v jejich paměti nebo ve splynutí s nimi, nýbrž vždy znova a stále novým způsobem má být tento svět přeměněn.
Nejoduševnělejší lidé pociťují půvab a kouzlo smyslových věcí tak, jak si to ostatní lidé – se srdcem z masa – vůbec neumějí a nesmějí představit: jsou to sensualisté nejlepší víry, poněvadž přiznávají smyslům zásadnější cenu nežli onomu jemnému sítu, rozřeďovacímu a zmenšovacímu aparátu, či jak se to jmenuje, co se v lidové řeči nazývá "duch". Síla a moc smyslů – to je to hlavní u dokonalého a celého člověka. To nádherné "zvíře" tu musí nejdříve být – co záleží jinak na všem zlidšťování!
Pohlavnost, vládychtivost, radost ze zdání a z klamu, velká, radostná vděčnost životu a jeho typickým stavům – to je to hlavní u pohanského kultu a má dobré svědomí na své straně.
Nepřirozenost (už v řeckém starověku) bojuje proti všemu pohanskému jako morálka, dialektika.
Antimetafysický pohled na svět – ano, ale umělecký!
Omyl Apollonův: věčnost krásné formy, aristokratické zákonodárství: "tak ať to stále je!"
Dionýsos: Smyslnost a ukrutnost. Pomíjejícnost by se dala vyložit jako požitek plodící i ničící síly, jako neustálé tvoření.
Slovem "dionýský" je vyjádřeno: tlak k jednotě, přesahování nad osobu, všednost, společnost, realitu, nad propast míjivosti, vášnivě bolestné překypění do temnějších, plnějších, plynulejších stavů, ve vytržení říkat Ano celkové povaze života, neboť je při vší změně stálý, stále mocný a stále blažený, velká panteistická spoluradost a soucit, který schvaluje i nejstrašnější a nejproblematičtější vlastnosti života a posvěcuje je, věčná vůle k plození, k plodnosti, k návratu, pocit jednoty v nutnosti tvoření a ničení.
Slovem apolinský je vyjádřeno: tlak k dokonalému osamění, k typickému "individuu", ke všemu, co zjednodušuje, vytýká, činí silným, zřetelným, jednoznačným, typickým: svoboda pod zákonem.
S antagonismem obou těchto přírodních i umělých sil je další rozvoj umění spojen stejně nutně, jako další rozvoj lidstva na antagonismu pohlaví. Hojnost moci a mírnost, nejvyšší forma sebezdůraznění v chladné, vznešené, křehké kráse: apolinství helénské vůle.
Tato protiva dionýství a apolinství v řecké duši je jednou z velkých hádanek, jíž jsem byl tváří v tvář řecké povaze poután.
Nesnažil jsem se vlastně o nic jiného, než uhodnout, proč právě řecké apolinství muselo vyrůst z dionýského základu, proč se musel dionýský Řek státi apolinským, to znamená, proč musel svou vůli k ohromnosti, mnohotvárnosti, nejistotě, hrůze, zlomit na vůli k míře, jednoduchosti, k zařazení do pravidla a pojmu.
Bezměrnost, pustota, asiatství leží na jeho dně: statečnost Řeka je v boji s jeho asiatstvím, krása mu není darována, také ne logika, přirozenost mravů, je dobytá, chtěná, vybojovaná – je jeho vítězstvím.
K nejvyšším a nejvznešenějším lidským radostem, v nichž slaví život svou vlastní přeměnu, se dostávají, jak se sluší, jenom ti nejdokonalejší a velmi málo: a ti také jen tenkrát, když oni a jejich předkové prožili dlouhý přípravný život k tomuto cíli, aniž o tomto cíli věděli. Potom je souladně skryto v jednom člověku překypující bohatství nejrozmanitějších sil a zároveň síla "svobodné vůle" a vladařských pokynů. Pak je duch ve smyslech stejně doma jako smysly v duchu, a všechno, co se odehrává jenom v něm, musí vyvolati i v nich neobyčejné štěstí a hru. A také opačně! Vzpomeňme si na tento opak při Hafizovi, také Goethe nám poskytuje jakési zdání tohoto pochodu, třebaže v obraze velmi zeslabeném. Je pravděpodobné, že u takových dokonalých a zdařilých lidí se smyslové konání přetváří rovným opojením nejvyššího duchovna, pociťují na sobě jakýsi druh zbožštění těla a jsou co nejvíce vzdáleni asketické filosofie věty "Bůh je duch", při čemž přichází jasně najevo, že asketa je "nezdařilý člověk", který na sobě schvaluje jenom něco, a to právě to soudící a odsuzující – a jmenuje se "bůh". S oněch výšin radosti, kde se člověk cítí sám jako zbožštěnou formu přírody, až dolů k radosti zdravých sedláků a zdravých pololidí – polozvířat: tuto dlouhou a ohromující stupnici světla, barev a štěstí nazýval Řek – ne bez myslitelné hrůzy toho, kdo je zasvěcen v tajemství, ne bez mnohé opatrnosti a zbožné mlčenlivosti – božským jménem Dionýsos. – Co vědí všichni novější lidé, děti křehké, chorobné, podivné doby, o rozsahu řeckého štěstí, co by vůbec mohli o tom vědět? Odkud by si brali dokonce otroci "moderních ideí" právo k dionýským slavnostem!
Když "kvetlo" řecké tělo a řecká duše, a to nikoliv v chorobné přepjatosti a pošetilosti, vznikl onen tajemný symbol nejvyššího na světě dosaženého zdůraznění světa a přetvoření života. Zde je měřítko, na němž se shledá příliš krátkým, příliš chudým, příliš těsným všechno, co od té doby vyrostlo. Vyslovme jenom slovo Dionýsos před nejlepšími novějšími jmény a věcmi, třebas před Goethem, před Beethovenem nebo Shakespearem, před Raffaelem: najednou pocítíme, že naše nejlepší věci a okamžiky jsou souzeny.
Dionýsos je soudce! Bylo mi dobře rozuměno? Není pochybností, že Řekové se snažili vykládat poslední tajemství "o osudu duše" a vše, co věděli o výchově a očistě, především o nezměnitelném pořadí hodnot a nerovností hodnot od člověka k člověku, ze svých dionýských zkušeností, zde je pro všechno řecké velká hloubka, velké mlčení. Neznáme Řeky, dokud je skrytý, podzemní vchod ještě zasypán. Dotěrné oči vědců neuvidí na těchto věcech nic, třeba se ještě na těchto vykopávkách užije sebe víc učeností, i ušlechtilá horlivost takových přátel starověku, jako byli Goethe nebo Winckelmann, má v sobě něco nedovoleného, skoro neskromného.
Čekat a připravovat se, čekat, až vytrysknou nové prameny.
V samotě se připravovat na cizí obličeje a hlasy, umývat stále svou duši z jarmarečního prachu a hluku této doby, všechno křesťanské přemáhat křesťanštějším a nejen se toho zbavovat, objevit v sobě zase jih a rozepnout nad sebou zářivé, skvělé, jasné, tajemné nebe jihu, dobýti si znova jižního zdraví a skrytých sil duše, krok za krokem se státi obsáhlejším, nadnárodnějším, evropským, evropštějším, východním, konečně pak řeckým – neboť helénství bylo prvním spojením a syntézou všeho východního, a tím začátkem evropské duše, objevením našeho "nového světa". – Kdo žije pod takovými imperativy, kdo ví, co ho může jednoho dne potkat? Snad právě – nový den!
Dva typy: Dionýsos a Ukřižovaný. Velcí novotáři jsou šmahem chorobní a epileptičtí, ale nevynecháváme tu jeden typ náboženského člověka, typ pohanský? Není pohanský kult díkůvzdáním a přitakáním životu? Neměl by být jeho nejvyšší představitel obranou a zbožštěním života? typ zdařilého a v extasi překypujícího ducha! typ ducha, který do sebe vstřebává a vykupuje rozpory a pochybnosti života!
Sem stavím řeckého Dionýsa: náboženské přitakání životu, celému, nezapřenému a nedělenému životu, (je typické, že pohlavní akt budí hloubku, tajemství, bázeň).
Dionýsos proti "Ukřižovanému": tu máte protiklad. Není to jen jeden rozdíl se zřetelem k mučednictví – to má jenom jiný význam.
Život sám, jeho věčná plodnost a návrat podmiňuje trýzeň, zánik, vůli k zničení. V druhém případě platí utrpení, "nevinně ukřižovaný", jako námitka proti tomuto životu, jako formule pro jeho odsouzení. Uhodneme: problém je v smyslu utrpení, zdali má smysl křesťanský či tragický. V prvním případě to má být cesta k svatému bytí, v druhém je bytí samo dost posvátné, aby nesmírnost utrpení ospravedlnilo. Tragický člověk se staví kladně i k nejdrsnějšímu životu: je k tomu dosti silný, plný. Křesťanský člověk popírá i nejšťastnější úděl na zemi: je slabý, chudý, vyděděný, aby každým způsobem trpěl životem. Bůh na kříži je kletba životu, znamení, spasit se od něho.