(před 4 dny a 16 hodinami)
Elektronické knihy v textovém (HTML) formátu, řazené dle příjmení autora:
Obsah
Typ: pravá dobrota, vznešenost, velikost duše, z bohatosti - která nedává, aby brala - která se tím nechce povyšovat, že je dobrá, - rozmařilost jako typ pravé dobroty, bohatství osobnosti jako předpoklad.
Aristokratismus. Ideály stádných zvířat - které nyní vrcholí jakožto nejvyšší hodnocení společnosti: pokus, dodati jí kosmické, ba metafysické hodnoty. Proti nim hájím aristokratismus. Ta společnost, která v sobě uchovává onen zřetel a delikátnost k svobodě, musí se pociťovat jako výjimka a musí proti sobě míti moc, od níž se odráží, k níž je nepřátelská a na niž se dívá z patra.
Čím více práva se vzdávám a stavím se na roveň s jinými, tím více se dostávám pod panství nejprůměrnějších, konečně pak nejpočetnějších. Podmínka, kterou má v sobě aristokratická společnost, aby mezi svými členy udržela vysoký stupeň svobody, je krajní napětí, které vzniká z existence protikladného pudu u všech členů: vůle k vládě.
Chcete-li odstraniti silné protiklady a hodnostní rozdíly, pak odstraníte také silnou lásku, hrdé smýšlení, cit sama sebe.
K skutečné psychologii svobodné a rovné společnosti: - Čeho ubývá?
Vůle k vlastní odpovědnosti, známka úpadku autonomie, branné zdatnosti, v oblasti duševní: síly poroučeti, pocitu úcty, podřízenosti, umění mlčeti, velké vášně, velkého úkolu, tragédie, veselí.
Jak se aristokratický svět stále víc smršťuje a sám zeslabuje!
Svými vznešenými popudy zahazuje své výsady a pro svou zjemnělou překultivovanost se zajímá o lid, o slabé, chudé, o poesii malého člověka atd.
Jest vznešená a nebezpečná nedbalost, která poskytuje hluboký závěr a pohled: nedbalost duše příliš jisté a příliš bohaté, která se nikdy nesnažila získat přátele, nýbrž zná jenom pohostinství, pohostinství pěstuje a pěstovat umí. Má srdce i dům otevřený pro každého, kdo chce vstoupit, ať to jsou žebráci, či mrzáci, či králové. To je ta pravá družnost: kdo ji má, má sto "přátel", ale pravděpodobně žádného přítele.
Poučka mhden agan se obrací k lidem s překypující silou - ne k prostředním. egfrateia a asfhsiz je jenom stupněm velikosti: výše stojí "zlatá příroda".
"Máš povinnost" - bezpodmínečná poslušnost u stoiků, v křesťanských řádech a u Arabů, v Kantově filosofii (je lhostejno, zdali je to pojem vyšší).
Výše nežli "máš povinnost" je "já chci" (heroové), výše nežli "já chci" je "já jsem" (řečtí bohové).
Barbarští bozi nevyjadřují nic z radosti z míry - nejsou ani prostí, ani lehcí, ani nemají míry.
Smysl našich zahrad a paláců (a také smysl vší touhy po bohatství) je: odstranit s očí všechen nepořádek a nízkost a vybudovat duševnímu šlechtictví domov.
Většina lidí se ovšem domnívá, že se z nich stanou vyšší povahy, když na ně zapůsobí ony krásné, klidné věci: proto ten hon do Italie, cesty atd" všechno čtení a chození do divadel. Chtějí se dát zformovat - to je smysl jejich kulturní práce! Ale silní, mocní chtějí formovat a nechtějí mít kolem sebe nic cizího!
Tak chodí lidé také do mohutné přírody, ne aby našli sebe, nýbrž aby se v ní ztratili a na sebe zapomněli. Býti "mimo sebe", to je přání všech slabých a sebou nespokojených.
Šlechtictví je jenom rodové, jenom rasové. (Nemluvím zde o slovíčku "z" ani o gothaiském kalendáři: poznámka pro osly.)
Péče o zevnějšek, pokud tato péče ohraničuje, udržuje ve vzdálenosti a chrání před záměnou.
Frivolní nádech v slovech, v šatu a chování, jímž se chrání stoická tvrdost a sebeovládání před každou neskromnou zvědavostí.
Pomalé gesto i pomalý pohled. Není příliš mnoho hodnotných věcí: a ty samy přicházejí a chtějí k tomu, kdo má hodnotu. Obdivujeme se těžko.
Snášet chudobu a nedostatek, také nemoc.
Vyhýbat se malým poctám a nedůvěřovat každému, kdo snadno chválí.
Ale rozumět - Balzac, tento typický ctižádostivec, to prozradil - comprendre c'est égaler.
Naše pochybnost o sdělitelnosti srdce jde do hloubky, osamění nikoli zvolené, nýbrž dané!
Přesvědčení, že máme povinnosti jen k sobě rovným, a vůči ostatním se chováme podle svého uznání: že můžeme jenom inter pares doufati v spravedlnost (bohužel ještě dlouho na ni nemůžeme spoléhat).
Ironie proti "nadaným", víra v rodové šlechtictví i v oblasti mravní.
Cítit se vždy tím, kdo pocty rozdává: naproti tomu se nenajde často někdo, kdo by jej ctil.
Stále přestrojen: čím vyšší stupeň člověk zaujímá, tím více je mu zapotřebí inkognita. Bůh, kdyby nějaký byl, by se měl už ze slušnosti ukazovati ve světě jako člověk.
Schopnost otia, klidu, bezpodmínečného přesvědčení, že řemeslo v každém smyslu sice nehanobí, ale jistě znešlechťuje. Ne "píle" v občanském smyslu, jakkoliv ji umíme vysoko cenit a uplatňovat, nebo jako ti nenasytně kdákající umělci, kteří to dělají jako slepice: kdákají a snášejí vejce a zase kdákají.
Chráníme umělce a básníky a jakékoliv mistry: avšak jen jako bytosti vyššího druhu, jako ty, kteří něco umějí, s pouhými "produktivními lidmi" se nezaměňujeme.
Radost z forem, ochrana všeho formálního, přesvědčení, že zdvořilost je jedna z velkých ctností, nedůvěra ke všem druhům volnosti, počítaje v to všechnu svobodu tisku a myšlení, neboť v nich se duch stává pohodlným a klackovitým a natahuje si líně údy.
Záliba v ženách, jakožto bytostech snad menších, ale jemnějších a lehčích. Jaké štěstí, setkávati se s bytostmi, které mají v hlavě stále tanec a pošetilosti a ozdoby! Byly potěšením všech napjatých a hlubokých mužských duší, jejichž život je zatížen velkou odpovědností.
Záliba v knížatech a kněžích, poněvadž alespoň symbolicky a celkem dokonce skutečně udržují víru v rozdílnost lidských hodnot i v ocenění minulosti.
Umět mlčet - ale o tom ani slova před posluchači.
Snášet dlouhá nepřátelství: nedostatek lehké smířlivosti.
Odpor k demagogii, k "poučování", k "bodrosti", k luzovité důvěrnosti.
Sbírat drahocenné věci, potřeby vznešené a vyběravé duše, nemíti nic s společně s jinými. Míti své knihy, své krajiny.
Vzpíráme se proti špatným i dobrým zkušenostem a nezevšeobecňujeme tak hned. Jednotlivý případ: jak jsme ironičtí proti jednotlivému případu, je-li tak nevkusný, že se tváří jako pravidlo!
Milujeme naivnost a naivní lidi, ale jako diváky a vyšší bytosti,
Fausta shledáváme stejně naivního jako jeho Markétku.
Dobráky ceníme málo, jakožto zvířata stádná: víme, jak se často mezi nejhoršími, nejzlomyslnějšími, nejtvrdšími lidmi skrývá neocenitelná zlatá kapka dobroty, která převyšuje všechno pouhé dobráctví mléčných duší.
Nedomníváme se, člověk našeho druhu se vyvrací svými neřestmi, ani svými pošetilostmi. Víme, že se dáme těžko poznat a že máme všechny důvody, klásti si pra-důvody.
Co je vznešené
Že se máme stále representovati. Že hledáme polohy, kde je stále zapotřebí gest. Že přenecháme štěstí většině: štěstí jakožto mír duše, ctnost, pohodlí, anglicko-andělské kramářství r la Spencer.
Že instinktivně hledáme pro sebe těžkou odpovědnost. Že si všude umíme udělati nepřátele, v nejhorším případě sami ze sebe. Že odmlouváme většině ne slovy, nýbrž činy.
Ctnost (např. pravdivost) jakožto náš vznešený a nebezpečný přepych, nemusíme odmítati nevýhody, které s sebou přináší.
Nechtít chválu: člověk dělá, co je mu užitečné nebo co mu činí potěšení nebo co dělat musí.
Co je cudnost u muže? Že jeho pohlavní vkus zůstal vznešený, že in eroticis nechce ani nic brutálního, ani chorobného, ani chytrého.
"Pojem cti": spočívající na víře v "dobrou společnost", v rytířské vlastnosti, v závazek, neustále se representovati.
V podstatě: že člověk nebere svůj život vážně, že bezpodmínečně dbá nejuhlazenějších způsobů se strany všech, s nimiž se stýká (alespoň pokud nepatří k "nám"), že člověk není ani důvěrný, ani dobrotivý, ani veselý, ani skromný, leda inter pares, mezi svými, že se stále representuje.
Že nasazujeme svůj život, své zdraví, svou čest, to je následek bujnosti a překypující, rozmařilé vůle: nikoliv z lásky k bližnímu, nýbrž poněvadž každé velké nebezpečí vyzývá naši zvědavost se zřetelem k míře naší síly, naší odvahy.
"Orlové napadají přímo". - Vznešenost duše se pozná v neposlední řadě po nádherné a hrdé hlouposti, s níž útočí - "přímo".
Válku slabošskému pojímání vznešenosti! Kvantum brutálnosti se už nedá slevit: tak málo, jako sousedství k zločinu. Také "spokojenost se sebou samým" v tom není, člověk musí být sám k sobě dobrodružný, pokoušející, kazivý. Ani slova o felčarství krasoduchů. Chci prorazit cestu robustnějšímu ideálu.
"Ráj je v stínu mečů" - také symbol a slovo, po němž se poznávají a prozrazují duše vznešeného a bojovného původu.
Přijde doba, kdy bude mít člověk k svým službám nadbytek síly: věda slídí po tom, jak přivodit toto otroctví přírody.
Pak bude mít člověk poklid: aby se sám vytvořil, v něco nového, vyššího. Nová aristokracie. Pak se přežije množství ctností, které byly nyní existenčními podmínkami. Člověk nebude mít zapotřebí leckterých vlastností, a proto jich pozbude. Nemáme už zapotřebí ctností, proto je ztratíme - jak morálku. "Jedno je potřebí", o spáse duše, tak i nesmrtelnosti: byly to prostředky, umožnit člověku ohromnou sebekázeň, a to afektem ohromné bázně.
Ty různé druhy nouze, jejichž kázní je zformován člověk: nouze učí pracovat, myslit, ovládat se.
Fyziologická očista a posila. Nová aristokracie potřebuje jedné protivy, proti níž bojuje: musí míti strašnou průbojnost, aby se udržela.
Dvě budoucnosti lidstva: 1. důsledek prostřednosti, 2. vědomé odlišení, tvoření sebe.
Nauka, která tvoří propast: udržuje nejvyšší a nejnižší druh - ničí prostřední.
Dosavadní aristokraté, duchovní i světští, nedokazují nic proti nutnosti nové aristokracie.
Stále se nám naskýtá jedna otázka, svůdná a zlá, budiž položena těm, kteří mají právo na takovéto pozoruhodné otázky, nejsilnějším duším dneška, které se umějí také nejlépe ovládat:
Nebylo by na čase, čím více se teď v Evropě vyvíjí typ "stádného zvířete", učiniti pokus se zásadním uměleckým a vědomým pěstěním typu opačného a jeho ctností? A nebylo by to pro demokratické hnutí samo jistým druhem cíle, vykoupení a ospravedlnění, kdyby přišel někdo, kdo by jich užíval - tím, že by se konečně k jejich novému a sublimnímu výtvoru otroctví (tím se evropská demokracie nakonec stane) našel onen vyšší druh panských a císařských duchů, jenž by se naň postavil, držel se ho, pozvedl se jím? K novým, dotud neznámým vlastním výhledům?
K vlastním úlohám?
Pohled na nynějšího Evropana mi skýtá mnoho nadějí. Tvoří se tu smělá, vládnoucí rasa na širokém, neobyčejně inteligentním stádném davu. Je jasné, že hnutí k vytvoření tohoto davu nejsou už sama v popředí. Tytéž podmínky, které popohánějí vývoj davového zvířete, popohánějí také vývoj vůdčího zvířete.
Neodvratně, zvolna, strašně jako osud se blíží velký úkol a otázka: Jak má být spravován svět jako celek? A jak má být vychováván a pěstěn "člověk" jako celek, ne už národ nebo rasa?
Zákonodárné morálky jsou hlavním prostředkem, jimiž můžeme z člověka udělat, co se jen tvůrčí a hluboké vůli líbí, ovšem s podmínkou, že taková umělecká vůle nejvyššího stupně má ve svých rukou moc a že může svou tvůrčí vůli prosazovat po delší dobu ve formě zákonodárství, náboženství a mravů. Po takových lidech velkého tvoření, po vlastních velkých lidech, jak já jim rozumím, budeme se dnes a pravděpodobně ještě dlouho marně ohlížet: není jich, až konečně budeme muset - po mnoha zklamáních - začít chápat, proč jich není a že jejich vzniku a vývoji pro dnešní dobu i na dlouho nepřekáží nic jiného, než to, čemu se teď v Evropě říká jednoduše "morálka", jako by nebyla jiná nebo nesměla jiná být, než ona shora zmíněná morálka stádných zvířat, která se všemi silami pachtí po všeobecném štěstí v Evropě jako po zeleném pastvisku, totiž po jistotě, bezpečnosti, pohodlí, snadném životě a konečně, "jde-li všechno dobře", doufá, že se obejde beze všech pastýřů a náčelnických beranů. Její poučky, nejčastěji kázané, jsou "rovnost práv" a "soucit k všemu trpícímu" - utrpení samo je jimi pokládáno za něco, co se musí prostě odstranit. Že takové "ideje" mohou být stále ještě moderní, to poskytuje špatný pojem modernity. Kdo však důkladně přemýšlel o tom, kde a jak rostlina-člověk vyrostla nejmohutněji, musí se domnívat, že se to stalo za opačných podmínek. Že nebezpečí jeho postavení musí ohromně vyrůst, že se jeho vynalézavost a síla přetvářky musí probojovávat pod dlouhým tlakem a nutností, že se musí jeho vůle k životu stupňovat až k neomezené vůli k moci a nadvládě, a že nebezpečí, tvrdosti, násilnosti, nebezpečí na ulici jako v srdci, nerovnosti práv, skrývání, stoicismu, pokušitelství, čertovství všeho druhu, zkrátka protikladů všeho, po čem touží stádo, je zapotřebí k zvýšení typu člověka. Morálka s opačnými úmysly, která chce vypěstovat člověka do výše místo do pohodlí a prostřednosti, morálka s úmyslem vypěstovat vládnoucí kastu - budoucí pány země - ta se musí, aby mohla být určena, připnout na nynější mravní zákon a uvésti se jeho slovy a zdáním. Je pochopitelné, že k tomu bude zapotřebí vymyslet mnoho přechodných a klamavých prostředků, a poněvadž život jednoho člověka neznamená skoro nic ve srovnání s tak dlouhými úkoly a úmysly, bude nutno vypěstovat nový druh, v němž bude zaručeno téže vůli a témuž instinktu trvání po několik pokolení - nový druh a nová kasta pánů. To je tak jasné, jako dlouhé a ne-snadno vyslovitelné atakdále této myšlenky.
Připravovat obrácení hodnot pro určitý silný druh lidí nejvyšší oduševnělosti a silné vůle a za tím účelem u nich pomalu a opatrně rozpoutávati množství instinktů držených na uzdě a zapíraných: kdo o tom přemýšlí, náleží k nám, svobodným duchům - ovšem k novějšímu druhu "svobodných duchů" než jsou dosavadní, neboť ti by si přáli asi pravý opak. Sem patří, jak se mi zdá, především evropští pesimisté, básníci a myslitelé vzbouřeného idealismu, pokud je jejich nespokojenost s veškerým bytím alespoň logicky nutí k nespokojenosti s dnešním člověkem, rovněž někteří nenasytně ctižádostiví umělci, kteří bez ostychu a bez podmínek bojují za zvláštní práva vyšších lidí a proti "stádnému zvířeti" a svůdnými prostředky umění uspávají u vybraných duchů všechny stádné instinkty a předpisy, za třetí všichni ti kritikové a historikové, kteří statečně pokračují v šťastně započatém objevování starého světa - to je dílo nového Kolumba, německého ducha. (Jsme stále ještě v začátcích tohoto dobývání). V starém světě vládla totiž v skutečnosti jiná, panštější morálka než dnes, antický člověk byl pod výchovným kouzlem své morálky hlubší a silnější nežli člověk dnešní. Byl to doposud jediný "zdařilý člověk". Avšak pokušení, kterým působí starověk na zdařilé, tj. na silné a podnikavé duše, je ještě dnes jedno z nejjemnějších a nejpůsobivějších ze všech protidemokratických a protikřesťanských, jako jím bylo už v době renesanční.
Píši pro druh lidí, kteří ještě nejsou, pro "pány země".
V Platonově Theagu stojí psáno: "Každý z nás by chtěl být pánem pokud možno všech lidí, nejraději bohem." Toto smýšlení se musí objevit znova. Angličané, Američané, Rusové...
Pralesní vegetace "člověk" se objeví vždy, kde byl boj o moc veden nejdéle. Velcí lidé. Pralesní zvířata jsou Římané.
Od nynějška nastanou příhodnější podmínky pro obsáhlejší útvary pánů, jakých ještě nebylo. A to není ještě to nejdůležitější, je umožněn vznik mezinárodních rodových svazů, které si vytknou za úkol vypěstovati rasu pánů, budoucí "pány země". Novou, ohromnou aristokracii, vybudovanou na nejtvrdších zákonech proti sobě samé, v níž bude dáno vůli filosofických násilníků a umělců-tyranů trvání po tisíciletí, vyšší druh lidí, kteří pro svou převahu vůle, vědění, bohatství a vlivu budou používat demokratické Evropy jako poddajného a ohebného nástroje, aby osudy země dostali do svých rukou, aby jako umělci pracovali sami na "člověku". Dosti, přichází doba, kdy se budeme v politice přeškolovat.
Obracím svou pozornost k tomu, na kterých bodech dějin vznikají velcí lidé. Význam dlouhých despotických morálek: napínají luk, nezlomí-li jej.
Velký člověk - člověk, kterého zbudovala a vymyslela příroda ve velkém slohu - co je to?
Za prvé: má ve všem svém konání dlouhou logiku, která se pro svou délku dá špatně přehlédnout a proto také zavádí schopnost rozprostříti svou vůli přes velké plochy svého života, pohrdat všemi nicotnostmi a zahodit je, i kdyby mezi nimi byly nejkrásnější, "nejbožštější" věci na světě.
Za druhé: je chladnější, tvrdší, nezastavuje se a nebojí se "mínění", scházejí mu ctnosti, které souvisí s "úctou" a "být uctíván", vůbec všechno, co patří k "ctnosti stáda". Nemůže-li vésti, jde sám, pak se stává, že mručí na leccos, co mu překáží v cestě. Za třetí: nechce žádné "účastné" srdce, nýbrž sluhy, nástroje, ve styku s lidmi hledí stále k tomu, něco z nich udělat. Ví o sobě, že je nesdílný. Pokládá za nevkusné být důvěrný, obyčejně jím není, když jej jiní za důvěrného pokládají.
Nemluví-li k sobě, má masku. Raději lže, než by mluvil pravdu, stojí to víc ducha a vůle. Je v něm osamocenost, nedostupná chvále a haně, vlastní zákonodárství, jež nemá už nad sebou instance.
Velký člověk je nutně skeptikem (čímž není řečeno, že by se jím musel zdát), předpokládaje, že velikost tvoří toto: něco velkého chtít a mít prostředky k tomu. Svoboda každého druhu přesvědčení patří k síle jeho vůle. To je v souhlase s oním "osvíceným despotismem", kterým působí každá velká vášeň. Taková bere intelekt do svých služeb, má odvahu i k prostředkům neposvátným, činí člověka neváhajícím, dopřává si přesvědčení, potřebuje jich, ale nepoddává se jim. Potřeba víry, něčeho rozhodného v ano nebo ne, je důkazem slabosti, všechna slabost je slabost vůle. Člověk víry, člověk věřící, je nutně člověk malý. Z toho plyne, že "svoboda ducha", tj. nevěra jako instinkt je podmínkou velikosti.
Velký člověk cítí svou moc nad lidem, své dočasné splynutí s lidem nebo tisíciletím: - tomuto zvětšení pocitu sebe jako causa a voluntas se špatně rozumí jakožto "altruismu". Nutí jej to po prostředcích sdílnosti. Všichni velcí lidé jsou v takových prostředcích vynalézaví. Chtějí se vstaviti do velkých obcí, chtějí dát mnohotvárnosti a nesrovnalosti jednu formu, dráždí je viděti chaos.
Neporozumění lásky. Je láska otrocká, která se poddává a rozdává, která se idealisuje a se klame - je láska božská, která pohrdá a miluje a milované přetváří a vyzvedá.
Získati jenom tu ohromnou energii velikosti, abychom pěstěním a na druhé straně ničením milionů nepodařených vytvořili budoucího člověka a nezahynuli bolem, který vyvoláme a jemuž nebylo dosud rovno!
Revoluce, zmatek a bída národů je v mých úvahách menší proti bídě velkých jednotlivců v jejich vývoji. Ale nedejme se klamati: mnohé bědy všech těch malých netvoří dohromady ještě součet, kromě v citu mocných lidí. Mysliti na sebe v okamžiku velkého nebezpečí, z nevýhody mnoha jiných mít výhodu vlastní - to může být při vysokém stupni odklonu známkou velkého charakteru, který se stává pánem svých soucitných a spravedlivých citů.
Člověk v sobě - opak k zvířeti - vypěstoval množství protikladných pudů a impulsů. Pomocí této syntézy je pánem země.
Morálky jsou výrazem lokálně omezených stupnic hodnot v tomto mnohotvárném světě pudů, takže člověk nehyne jejich protiklady.
Tedy pud jako pán, jeho protipud oslabený, zjemnělý, jako impuls, který dává popud k činnosti hlavního pudu.
Nejvyšší člověk by měl největší množství pudů, a také relativně v největší síle, která se dá ještě snést. A vskutku: kde se rostlina-člověk ukazuje silným, najdeme instinkty mocně proti sobě působící, ale zkrocené (např. Shakespeare).
Nemáme snad právo zahrnovat všechny velké lidi mezi zlé?
V jednotlivostech se to nedá jasně ukázat. Často měli možnost mistrné schovávačky, takže brali na sebe vzezření a tvářnost velkých ctností. Často vážně a s vášnivou tvrdostí proti sobě uctívali ctnosti, ale z ukrutnosti - a to mýlí, díváme-li se z dálky. Někteří si rozuměli sami špatně, nezřídka žádá velký úkol velké vlastnosti, např. spravedlnost. Hlavní věc je: největší mají snad také velké ctnosti, ale také jejich protivy.
Myslím, že z protikladů a z jejich pocitu vzniká právě velký člověk, luk největšího napětí.
U velkého člověka jsou specifické vlastnosti života největší: bezpráví, lež, vykořisťování. Působil-li však převahou, pak nebyla jejich podstata pochopena a byla vykládána po dobrém, typ Carlyle jako interpret.
Celkem vzato má každá věc takovou cenu, jakou za ni zaplatíme. To ovšem neplatí, vezmeme-li individuum samo o sobě. Velké schopnosti jednotlivce nejsou v žádném poměru k tomu, co sám pro ně udělal, obětoval a trpěl. Podíváme-li se však na dějiny jeho rodu, objevíme dějiny ohromného schránění a hromadění síly všemožným odříkáním, zápasy, prací, pronikáním. Protože velký člověk tolik stál a nikoliv, že tu je jako zázrak, jako dar nebes a "náhody", proto se stal velkým: "Dědičnost" - falešný pojem. Za to, čím kdo je, zaplatili jeho předkové.
Přizpůsobovati se příliš brzy úkolům, společnostem, dennímu a pracovnímu pořádku, kam nás uvede náhoda, v době, kdy jsme si neuvědomili jako zákon svou sílu, ani svůj cíl, s tím spojená předčasná jistota svědomí, blaženost, shodnost, tato předčasná skromnost, která se lichotivě vtírá citu jako odluka od vnitřního i vnějšího neklidu, zhýčkává a nebezpečně udržuje při zemi.
Naučit se uctívat po způsobu "sobě rovných", jako bychom my sami neměli míry a práva hodnocení, snaha, hodnotiti proti vnitřnímu hlasu vkusu, který je také svědomím, to vše se stává strašně jemným poutem.
Když nedojde ke konečné explosi s rozbitím všech pout lásky a morálky jedním rázem, pak takový duch zakrní, zmenší se, stane se zženštilým. Opak je dost špatný, ale pořád ještě lepší: trpět svým okolím, jeho chválou i hanou, být raněným a nemocným, ale neprozradit se, nedobrovolně a nedůvěřivě se bránit lásce svého okolí, učiti se mlčení, třeba tím, že se skrývá za řečí, tvořiti si koutky a nerozluštitelné samoty pro okamžiky oddechu, slz, sublimní útěchy - až máme nakonec dosti síly říci - "co je mi po vás?" a jdeme svou cestou.
Lidé, kteří jsou osudy, lidé, kteří nesou sebe a tím osudy, celý druh heroických nosičů břemen: jak rádi by si jednou odpočinuli od sebe samých! Jak touží po silném srdci a šíji, aby se aspoň na několik hodin zbavili toho, co je tíží! A jak touží nadarmo!
Čekají, dívají se na vše, co kráčí kolem. Nikdo jim nevyjde vstříc ani s tisícinou utrpení a vášně, nikdo neuhodne, jak čekají. Konečně, konečně se naučí své první životní moudrosti - nečekat už. A pak i druhé: míti se k lidem, býti skromný, snášet kdekoho a kdeco, zkrátka snášet ještě o něco víc, než snášeli dosud.
Zákonodárce budoucnosti. - Když jsem se dlouho a nadarmo snažil spojiti se slovem "filosof" určitý pojem - neboť jsem našel mnoho protikladných znaků - poznal jsem konečně, že jsou dva rozdílné druhy filosofů:
Ti první se chtějí zmocnit existujícího nebo bývalého světa, shrnujíce různotvárnost událostí do znaků a zkracujíce je, záleží jim na tom, učiniti dosavadní dění přehledným, aby se dalo o něm přemýšlet, pochopitelným - slouží lidské úloze, využíti vší minulosti k prospěchu budoucnosti.
Druzí však poroučejí, říkají: "Tak to má být!" Ti teprve určují "kam" a "proč", užitek, který je užitkem lidstva, používají předcházející práce vědeckých lidí a všechno vědění je jim prostředkem k tvoření. Tento druhý druh filosofů se vydaří zřídka, a opravdu je jejich postavení a nebezpečí ohromné!
Kolikrát si úmyslně zavázali oči, aby nemuseli vidět ten úzký pruh, jenž je dělí od propasti a zřícení: např. Plato, když si namlouval, že "dobro", jak je chtěl on, není dobro Platonovo, nýbrž "dobro samo o sobě", věčný poklad, který našel nějaký člověk jménem Plato na své cestě! V mnohem hrubší formě se objevuje tatáž vůle k slepotě u zakladatelů náboženství, jejich "máš povinnost" nesmí jejich uším zníti jako "já chci", - svůj úkol se odvažují zdolat jenom jako na rozkaz boží, jenom jako "vnuknutí" je jejich zákonodárství hodnot snesitelným břemenem, pod nímž se jejich svědomí neláme.
Jakmile ony dvě útěchy padly, Platonova i Mohamedova, a žádný myslitel si nemůže ulehčiti svědomí hypotézou nějakého "boha" nebo "věčných hodnot", nastává s novou a nebývalou hrůzou požadavek zákonodárce nových hodnot. Ti vyvolení, jímž vyvstává ponenáhlu tušení takové povinnosti, se budou pokoušet, zdali by jí ještě "v pravý čas" nějakým skokem neunikli jako největšímu nebezpečí, na příklad si budou namlouvat, že úkol je už rozřešen, nebo že se řešit nedá, nebo že nemají plecí pro takové břímě, nebo že jsou přetíženi jinými, bližšími úkoly, nebo že tato nová, vzdálená povinnost je svádění a pokoušení, odvádění od všech povinností, nemoc, druh bláznovství. Některému se vskutku podaří vyhnouti se: celými dějinami se táhnou stopy takových uhýbačů a jejich špatného svědomí. Většinou však nastala takovým mužům osudu ona osvobozující hodina, ona podzimní hodina zrání, kdy museli, co ani "nechtěli" - a čin, kterého se předtím nejvíce báli, spadl jim lehce a bez jejich vůle se stromu, jako čin bez vůle, skoro jako dar.
Lidský obzor. Můžeme pokládat filosofy za takové, kteří vynakládají co nejvíce námahy, aby zkoušeli, jak vysoko se může člověk pozvednout, zvláště Platon: jak daleko sahá jeho síla. Ale to činí jako individua, větší snad byl instinkt Césarů, zakladatelů říší atd" kteří mysleli na to, jak daleko může být člověk ve vývoji a za "příznivých okolností" zahnán. Nepochopili však dobře, co jsou příznivé okolnosti. Velká otázka: kde vyrůstala rostlina-člověk nejnádherněji. K tomu je zapotřebí srovnávacího studia dějin.
Faktum, událost, má pro každou dobu a každý nový druh člověka novou výmluvnost. Historie říká stále nové pravdy.
Zůstat objektivním, tvrdým, pevným, přísným v prosazování nějaké myšlenky - to dokáží nejlépe ještě umělci. Když však někdo k tomu potřebuje lidí (jako učitelé, státníci atd.), pak se klid, chladnost a tvrdost brzy ztratí. U povah jako César nebo Napoleon můžeme něco tušit o "bezzájmové" práci na jejich mramoru, i kdyby bylo k tomu obětováno tolik lidí, jak jen možno. Na této dráze leží budoucnost nejvyšších lidí: nésti největší odpovědnost a nezhroutit se. Doposud bylo skoro vždy zapotřebí inspiračních záminek, aby se neztratila víra ve vlastní právo a ruku.
Proč se filosof zřídka vydaří. K jeho podmínkám patří vlastnosti, které obyčejně člověka ničí:
Pravé královské povolání filosofa: prava corrigere, et recta corroborare, et sancta sublimare. (Podle výroku Alkuinova.)
Nový filosof může povstat jenom ze spojení s vládnoucí kastou jako její nejvyšší zduchovnění. Velká politika, vláda nad zemí zblízka, naprostý nedostatek principů pro to.
Zásada: nové hodnoty musí být teprve stvořeny - toho nezůstaneme ušetřeni. Filosof nám musí být zákonodárcem. Nové druhy. (Jako byly dotud pěstovány nejvyšší druhy, např. Řekové, tento druh náhody musíme vědomě chtít.)
Dejme tomu, že bychom si filosofa představovali jako velkého vychovatele, natolik mocného, aby s osamělé výše k sobě přitahoval dlouhé řetězce pokolení: pak mu musíme také přiznat výsady vychovatele. Vychovatel neříká nikdy, co si sám myslí, nýbrž vždy jen to, co si myslí o své věci v poměru k užitečnosti toho, koho vychovává. V této přetvářce nesmí být nikdy prozrazen, náleží k jeho mistrovství, že se věří v jeho poctivost. Musí být schopen všech prostředků kázně a trestu: některé povahy popožene jenom bičovými údery posměchu, jiné, líné, nerozhodné, zbabělé a marnivé, snad přehnanou chválou. Takový vychovatel je mimo dobro a zlo, ale nikdo to nesmí vědět.
"Nepolepšovat" lidi, nekázat jim žádným způsobem morálku jako by "morálka sama o sobě" nebo nějaký ideální druh člověka existoval, nýbrž vytvářet stavy, v nichž je zapotřebí silnějších lidí, kteří zase potřebují a tedy také budou mít morálku (přesněji: tělesně-duševní disciplínu), která činí silným.
Nedat se svést modrýma očima nebo vyklenutými ňadry: velikost duše nemá v sobě nic romantického. A bohužel nic půvabného. Z válek se musíme naučit:
Výchova k oněm vladařským ctnostem, které budou pány také nad blahovolností a soucitem: velké ctnosti kázně ("odpouštět svým nepřátelům" je proti tomu hračkářství) uvésti afekt tvůrce na výši - neotesávat už mramor. Výjimečné a mocenské postavení oněch bytostí (srovnáme-li je s dosavadními knížaty): římský césar s Kristovou duší.
Neoddělovat velikost duše od velikosti ducha, neboť zahrnuje v sobě nezávislost, bez velikosti ducha nemá být nikdy dovolena, neboť tropí neplechu. I konáním dobra a spravedlnosti. Nepatrní duchové ať poslouchají - nemohou mít tedy velikost.
Vyšší filosofický člověk, který má kolem sebe samotu, nikoliv proto, že chce být sám, nýbrž, že je něčím, co nemá sobě rovna: jaká nebezpečí a nové bolesti jsou pro něj uchystány dnes, kdy jsme ztratili víru v pořádek hodnot a proto neumíme ctít samotu a nerozumíme jí. Kdysi se posvěcoval mudrc takovouto odlukou pro svědomí davu - dnes se vidí poustevník jakoby obklopen mrakem kalných pochyb a podezřívání. A ne snad jenom se strany závistivců a ubožáků, zneuznání, zanedbávání a povrchnost musí vycítit z každé blahovolnosti, které se mu dostane, zná záludnost omezeného soucitu, který se pokládá za dobrý a svatý, když ho chce "zachránit" před sebou samým, třeba pohodlnějším postavením, spořádanější, spolehlivější společností - ba, bude se muset obdivovat ničivému pudu, jímž působí všichni lidé prostředního ducha proti němu, a to v nejlepší víře, že mají k tomu právo! Pro lidi této nepochopitelné osamělosti je nutno, zahalit se statečně a pořádně také do pláště vnější, prostorové samoty - to patří k jejich moudrosti. I lsti a přestrojení bude dnes ještě zapotřebí, aby se takový člověk sám udržel, udržel ve výši, uprostřed strhujících, nebezpečných proudů doby. Každý pokus, snésti to v přítomnosti a s přítomností, každé přiblížení k těmto lidem a cílům dneška musí odpykat jako svůj vlastní hřích. Pak se může obdivovat skryté moudrosti své povahy, která jej při všech takových pokusech přivede nemocí nebo zlými nehodami zase k sobě.
Nejtěžší a nejvyšší tvar člověka se zřídka zdaří, dějiny filosofie tak ukazují bezpočet nepodařených, nešťastných případů a velmi pozvolný postup, celá tisíciletí vpadají a utiskují, čeho bylo dosaženo, souvislost se stále znova trhá. Je to strašná historie, historie nejvyššího člověka, mudrce. Nejvíce se tím poškozuje pamět velikých, neboť ti napolo podaření a nepodaření jich neznají a vítězí nad nimi "úspěchy". Po každé, když se ukáže "účinek", vystoupí na jeviště luza, to, že malí a chudí duchem také mluví, je hrozné mučení pro uši toho, kdo s hrůzou ví, že osud lidstva je ve zdaru jeho nejvyššího typu. Od dětství jsem přemýšlel o existenčních podmínkách mudrce a nechci zapřít své radostné přesvědčení, že bude teď v Evropě zase možný - třebas jen na krátkou dobu.
Tito noví filosofové začínají líčením skutečného pořadí hodnot a jejich různosti u lidstva, chtějí, ach, právě opak sblížení a vyrovnání: učí odcizování v každém smyslu, otvírají propasti, jakých dosud nebylo, chtějí, aby byl člověk horší, než byl. Zatím žijí ještě sami sobě cizí a skrytí. Bude pro ně z mnoha důvodů nutno státi se poustevníky a vzíti si masku, špatně se tedy budou hodit k hledání sobě rovných. Budou žíti sami a poznají asi muka všech sedmi osamělostí. Přeběhnou-li ti však náhodou přes cestu, pak za to ručím, že se nepoznají, nebo že se budou navzájem podvádět.
Zapomněl jsem říci, že takoví filosofové jsou veselí a že rádi sedávají v propasti dokonale světlého nebe - mají zapotřebí jiných prostředků než ostatní lidé, aby snášeli život. Trpí jinak (totiž stejně silně hloubkou svého pohrdání lidmi jako svou láskou k lidem). Zvíře, které trpí na světě nejvíce, vymyslilo si - smích.
Dobře rozumět slovu veselí. Je to dočasné osvobození z dlouhého napětí, rozpustilost, saturnalie ducha, jenž se zasvěcuje a připravuje k dlouhým a strašným rozhodnutím.
Nové pořadí duchů: tragické povahy už nejsou vpředu.
Je mi útěchou, když vím, že nad kouřem a špínou lidských nížin je vyšší, jasnější lidství, které bude co do počtu malé (neboť všechno, co vyniká, je svou podstatou vzácné): náležíme k němu, ne proto, že bychom byli nadanější, ctnostnější, heroičtější nebo láskyplnější nežli lidé tam dole, nýbrž poněvadž jsme chladnější, jasnější, bystřejší, osamělejší, poněvadž snášíme samotu, vyhledáváme ji, žádáme ji jako štěstí, výsadu, ba podmínku svého bytí, poněvadž pod mračny a blesky žijeme jako pod sobě rovnými, ale také pod slunečními paprsky, krůpějemi rosy, sněhovými vločkami a vším, co musí přicházet shora a když se pohybuje, pohybuje se shora dolů. Aspirace do výše - to nejsou naše aspirace. Hrdinové, mučedníci, geniové a nadšenci nám nejsou dost tiší, trpěliví, jemní, chladní a pomalí.
Absolutní přesvědčení: pocity hodnot jsou nahoře a dole různé, nízko stojícím lidem se nedostává mnoha zkušeností, zdola nahoru je nutné neporozumění.
Jak se dostávají lidé k velké síle a k velkému úkolu? Všechna ctnost a zdatnost těla i ducha byla získána pracně a v malém, velkou pílí, sebeovládáním, omezením na málo potřeb, houževnatým a věčným opakováním týchž prací, téhož odříkání. Jsou však lidé, kteří jsou dědici a pány tohoto zvolna získaného četného bohatství ctností a zdatností, poněvadž šťastnými a rozumnými sňatky a šťastnými náhodami nebyly získané a nahromaděné síly mnoha pokolení promarněny a roztříšťěny, nýbrž jsou spjaty pevným kruhem a vůlí. Ke konci se totiž objeví člověk, silou obr, který bude požadovati obří úkol. Neboť naše síla je to, co námi vládne, a žalostná duševní hra cílů a úmyslů a pohnutek je jenom popředí - i kdyby v něm viděly slabé oči věc samu.
Sublimní člověk má nejvyšší cenu, i když je docela jemný a křehký, poněvadž hojnost těžkých a vzácných věcí byla po celá pokolení pěstována a udržována.
Učím: jsou vyšší a nižší lidé a že jednotlivec může mnohdy celým tisíciletím přiznat jejich jsoucnost - to znamená člověk plný, bohatý, velký, celý, vzhledem k nespočetným neúplným, zlomkovitým lidem.
Nejvyšší lidé žijí stranou od vládnoucích, zbaveni všech pout - ve vládnoucích mají své nástroje.
Stupnice: kdo určuje hodnoty a řídí vůli tisíciletí, tím, že řídí nejvyšší povahy, je nejvyšší člověk.
Myslím, že jsem leccos uhodl z duše nejvyššího člověka - snad zahyne každý, kdo jej uhodne, ale kdo jej uzřel, musí pomáhat jej umožnit.
Zásadní myšlenka: budoucnost musíme pokládat za směrodatnou pro všechna naše hodnocení - nesmíme hledat zákony svého konání za sebou!
Ne "lidstvo", nýbrž nadčlověk je cílem!