(před 5 měsíci a 1 dnem)
Elektronické knihy v textovém (HTML) formátu, řazené dle příjmení autora:
Obsah
Zákonodárce budoucnosti. – Když jsem se dlouho a nadarmo snažil spojiti se slovem "filosof" určitý pojem – neboť jsem našel mnoho protikladných znaků – poznal jsem konečně, že jsou dva rozdílné druhy filosofů:
Ti první se chtějí zmocnit existujícího nebo bývalého světa, shrnujíce různotvárnost událostí do znaků a zkracujíce je, záleží jim na tom, učiniti dosavadní dění přehledným, aby se dalo o něm přemýšlet, pochopitelným – slouží lidské úloze, využíti vší minulosti k prospěchu budoucnosti.
Druzí však poroučejí, říkají: "Tak to má být!" Ti teprve určují "kam" a "proč", užitek, který je užitkem lidstva, používají předcházející práce vědeckých lidí a všechno vědění je jim prostředkem k tvoření. Tento druhý druh filosofů se vydaří zřídka, a opravdu je jejich postavení a nebezpečí ohromné!
Kolikrát si úmyslně zavázali oči, aby nemuseli vidět ten úzký pruh, jenž je dělí od propasti a zřícení: např. Plato, když si namlouval, že "dobro", jak je chtěl on, není dobro Platonovo, nýbrž "dobro samo o sobě", věčný poklad, který našel nějaký člověk jménem Plato na své cestě! V mnohem hrubší formě se objevuje tatáž vůle k slepotě u zakladatelů náboženství, jejich "máš povinnost" nesmí jejich uším zníti jako "já chci", – svůj úkol se odvažují zdolat jenom jako na rozkaz boží, jenom jako "vnuknutí" je jejich zákonodárství hodnot snesitelným břemenem, pod nímž se jejich svědomí neláme.
Jakmile ony dvě útěchy padly, Platonova i Mohamedova, a žádný myslitel si nemůže ulehčiti svědomí hypotézou nějakého "boha" nebo "věčných hodnot", nastává s novou a nebývalou hrůzou požadavek zákonodárce nových hodnot. Ti vyvolení, jímž vyvstává ponenáhlu tušení takové povinnosti, se budou pokoušet, zdali by jí ještě "v pravý čas" nějakým skokem neunikli jako největšímu nebezpečí, na příklad si budou namlouvat, že úkol je už rozřešen, nebo že se řešit nedá, nebo že nemají plecí pro takové břímě, nebo že jsou přetíženi jinými, bližšími úkoly, nebo že tato nová, vzdálená povinnost je svádění a pokoušení, odvádění od všech povinností, nemoc, druh bláznovství. Některému se vskutku podaří vyhnouti se: celými dějinami se táhnou stopy takových uhýbačů a jejich špatného svědomí. Většinou však nastala takovým mužům osudu ona osvobozující hodina, ona podzimní hodina zrání, kdy museli, co ani "nechtěli" – a čin, kterého se předtím nejvíce báli, spadl jim lehce a bez jejich vůle se stromu, jako čin bez vůle, skoro jako dar.
Lidský obzor. Můžeme pokládat filosofy za takové, kteří vynakládají co nejvíce námahy, aby zkoušeli, jak vysoko se může člověk pozvednout, zvláště Platon: jak daleko sahá jeho síla. Ale to činí jako individua, větší snad byl instinkt Césarů, zakladatelů říší atd" kteří mysleli na to, jak daleko může být člověk ve vývoji a za "příznivých okolností" zahnán. Nepochopili však dobře, co jsou příznivé okolnosti. Velká otázka: kde vyrůstala rostlina-člověk nejnádherněji. K tomu je zapotřebí srovnávacího studia dějin.
Faktum, událost, má pro každou dobu a každý nový druh člověka novou výmluvnost. Historie říká stále nové pravdy.
Zůstat objektivním, tvrdým, pevným, přísným v prosazování nějaké myšlenky – to dokáží nejlépe ještě umělci. Když však někdo k tomu potřebuje lidí (jako učitelé, státníci atd.), pak se klid, chladnost a tvrdost brzy ztratí. U povah jako César nebo Napoleon můžeme něco tušit o "bezzájmové" práci na jejich mramoru, i kdyby bylo k tomu obětováno tolik lidí, jak jen možno. Na této dráze leží budoucnost nejvyšších lidí: nésti největší odpovědnost a nezhroutit se. Doposud bylo skoro vždy zapotřebí inspiračních záminek, aby se neztratila víra ve vlastní právo a ruku.
Proč se filosof zřídka vydaří. K jeho podmínkám patří vlastnosti, které obyčejně člověka ničí:
Pravé královské povolání filosofa: prava corrigere, et recta corroborare, et sancta sublimare. (Podle výroku Alkuinova.)
Nový filosof může povstat jenom ze spojení s vládnoucí kastou jako její nejvyšší zduchovnění. Velká politika, vláda nad zemí zblízka, naprostý nedostatek principů pro to.
Zásada: nové hodnoty musí být teprve stvořeny – toho nezůstaneme ušetřeni. Filosof nám musí být zákonodárcem. Nové druhy. (Jako byly dotud pěstovány nejvyšší druhy, např. Řekové, tento druh náhody musíme vědomě chtít.)
Dejme tomu, že bychom si filosofa představovali jako velkého vychovatele, natolik mocného, aby s osamělé výše k sobě přitahoval dlouhé řetězce pokolení: pak mu musíme také přiznat výsady vychovatele. Vychovatel neříká nikdy, co si sám myslí, nýbrž vždy jen to, co si myslí o své věci v poměru k užitečnosti toho, koho vychovává. V této přetvářce nesmí být nikdy prozrazen, náleží k jeho mistrovství, že se věří v jeho poctivost. Musí být schopen všech prostředků kázně a trestu: některé povahy popožene jenom bičovými údery posměchu, jiné, líné, nerozhodné, zbabělé a marnivé, snad přehnanou chválou. Takový vychovatel je mimo dobro a zlo, ale nikdo to nesmí vědět.
"Nepolepšovat" lidi, nekázat jim žádným způsobem morálku jako by "morálka sama o sobě" nebo nějaký ideální druh člověka existoval, nýbrž vytvářet stavy, v nichž je zapotřebí silnějších lidí, kteří zase potřebují a tedy také budou mít morálku (přesněji: tělesně-duševní disciplínu), která činí silným.
Nedat se svést modrýma očima nebo vyklenutými ňadry: velikost duše nemá v sobě nic romantického. A bohužel nic půvabného. Z válek se musíme naučit:
Výchova k oněm vladařským ctnostem, které budou pány také nad blahovolností a soucitem: velké ctnosti kázně ("odpouštět svým nepřátelům" je proti tomu hračkářství) uvésti afekt tvůrce na výši – neotesávat už mramor. Výjimečné a mocenské postavení oněch bytostí (srovnáme-li je s dosavadními knížaty): římský césar s Kristovou duší.
Neoddělovat velikost duše od velikosti ducha, neboť zahrnuje v sobě nezávislost, bez velikosti ducha nemá být nikdy dovolena, neboť tropí neplechu. I konáním dobra a spravedlnosti. Nepatrní duchové ať poslouchají – nemohou mít tedy velikost.
Vyšší filosofický člověk, který má kolem sebe samotu, nikoliv proto, že chce být sám, nýbrž, že je něčím, co nemá sobě rovna: jaká nebezpečí a nové bolesti jsou pro něj uchystány dnes, kdy jsme ztratili víru v pořádek hodnot a proto neumíme ctít samotu a nerozumíme jí. Kdysi se posvěcoval mudrc takovouto odlukou pro svědomí davu – dnes se vidí poustevník jakoby obklopen mrakem kalných pochyb a podezřívání. A ne snad jenom se strany závistivců a ubožáků, zneuznání, zanedbávání a povrchnost musí vycítit z každé blahovolnosti, které se mu dostane, zná záludnost omezeného soucitu, který se pokládá za dobrý a svatý, když ho chce "zachránit" před sebou samým, třeba pohodlnějším postavením, spořádanější, spolehlivější společností – ba, bude se muset obdivovat ničivému pudu, jímž působí všichni lidé prostředního ducha proti němu, a to v nejlepší víře, že mají k tomu právo! Pro lidi této nepochopitelné osamělosti je nutno, zahalit se statečně a pořádně také do pláště vnější, prostorové samoty – to patří k jejich moudrosti. I lsti a přestrojení bude dnes ještě zapotřebí, aby se takový člověk sám udržel, udržel ve výši, uprostřed strhujících, nebezpečných proudů doby. Každý pokus, snésti to v přítomnosti a s přítomností, každé přiblížení k těmto lidem a cílům dneška musí odpykat jako svůj vlastní hřích. Pak se může obdivovat skryté moudrosti své povahy, která jej při všech takových pokusech přivede nemocí nebo zlými nehodami zase k sobě.
Nejtěžší a nejvyšší tvar člověka se zřídka zdaří, dějiny filosofie tak ukazují bezpočet nepodařených, nešťastných případů a velmi pozvolný postup, celá tisíciletí vpadají a utiskují, čeho bylo dosaženo, souvislost se stále znova trhá. Je to strašná historie, historie nejvyššího člověka, mudrce. Nejvíce se tím poškozuje pamět velikých, neboť ti napolo podaření a nepodaření jich neznají a vítězí nad nimi "úspěchy". Po každé, když se ukáže "účinek", vystoupí na jeviště luza, to, že malí a chudí duchem také mluví, je hrozné mučení pro uši toho, kdo s hrůzou ví, že osud lidstva je ve zdaru jeho nejvyššího typu. Od dětství jsem přemýšlel o existenčních podmínkách mudrce a nechci zapřít své radostné přesvědčení, že bude teď v Evropě zase možný – třebas jen na krátkou dobu.
Tito noví filosofové začínají líčením skutečného pořadí hodnot a jejich různosti u lidstva, chtějí, ach, právě opak sblížení a vyrovnání: učí odcizování v každém smyslu, otvírají propasti, jakých dosud nebylo, chtějí, aby byl člověk horší, než byl. Zatím žijí ještě sami sobě cizí a skrytí. Bude pro ně z mnoha důvodů nutno státi se poustevníky a vzíti si masku, špatně se tedy budou hodit k hledání sobě rovných. Budou žíti sami a poznají asi muka všech sedmi osamělostí. Přeběhnou-li ti však náhodou přes cestu, pak za to ručím, že se nepoznají, nebo že se budou navzájem podvádět.
Zapomněl jsem říci, že takoví filosofové jsou veselí a že rádi sedávají v propasti dokonale světlého nebe – mají zapotřebí jiných prostředků než ostatní lidé, aby snášeli život. Trpí jinak (totiž stejně silně hloubkou svého pohrdání lidmi jako svou láskou k lidem). Zvíře, které trpí na světě nejvíce, vymyslilo si – smích.
Dobře rozumět slovu veselí. Je to dočasné osvobození z dlouhého napětí, rozpustilost, saturnalie ducha, jenž se zasvěcuje a připravuje k dlouhým a strašným rozhodnutím.
Nové pořadí duchů: tragické povahy už nejsou vpředu.
Je mi útěchou, když vím, že nad kouřem a špínou lidských nížin je vyšší, jasnější lidství, které bude co do počtu malé (neboť všechno, co vyniká, je svou podstatou vzácné): náležíme k němu, ne proto, že bychom byli nadanější, ctnostnější, heroičtější nebo láskyplnější nežli lidé tam dole, nýbrž poněvadž jsme chladnější, jasnější, bystřejší, osamělejší, poněvadž snášíme samotu, vyhledáváme ji, žádáme ji jako štěstí, výsadu, ba podmínku svého bytí, poněvadž pod mračny a blesky žijeme jako pod sobě rovnými, ale také pod slunečními paprsky, krůpějemi rosy, sněhovými vločkami a vším, co musí přicházet shora a když se pohybuje, pohybuje se shora dolů. Aspirace do výše – to nejsou naše aspirace. Hrdinové, mučedníci, geniové a nadšenci nám nejsou dost tiší, trpěliví, jemní, chladní a pomalí.
Absolutní přesvědčení: pocity hodnot jsou nahoře a dole různé, nízko stojícím lidem se nedostává mnoha zkušeností, zdola nahoru je nutné neporozumění.
Jak se dostávají lidé k velké síle a k velkému úkolu? Všechna ctnost a zdatnost těla i ducha byla získána pracně a v malém, velkou pílí, sebeovládáním, omezením na málo potřeb, houževnatým a věčným opakováním týchž prací, téhož odříkání. Jsou však lidé, kteří jsou dědici a pány tohoto zvolna získaného četného bohatství ctností a zdatností, poněvadž šťastnými a rozumnými sňatky a šťastnými náhodami nebyly získané a nahromaděné síly mnoha pokolení promarněny a roztříšťěny, nýbrž jsou spjaty pevným kruhem a vůlí. Ke konci se totiž objeví člověk, silou obr, který bude požadovati obří úkol. Neboť naše síla je to, co námi vládne, a žalostná duševní hra cílů a úmyslů a pohnutek je jenom popředí – i kdyby v něm viděly slabé oči věc samu.
Sublimní člověk má nejvyšší cenu, i když je docela jemný a křehký, poněvadž hojnost těžkých a vzácných věcí byla po celá pokolení pěstována a udržována.
Učím: jsou vyšší a nižší lidé a že jednotlivec může mnohdy celým tisíciletím přiznat jejich jsoucnost – to znamená člověk plný, bohatý, velký, celý, vzhledem k nespočetným neúplným, zlomkovitým lidem.
Nejvyšší lidé žijí stranou od vládnoucích, zbaveni všech pout – ve vládnoucích mají své nástroje.
Stupnice: kdo určuje hodnoty a řídí vůli tisíciletí, tím, že řídí nejvyšší povahy, je nejvyšší člověk.
Myslím, že jsem leccos uhodl z duše nejvyššího člověka – snad zahyne každý, kdo jej uhodne, ale kdo jej uzřel, musí pomáhat jej umožnit.
Zásadní myšlenka: budoucnost musíme pokládat za směrodatnou pro všechna naše hodnocení – nesmíme hledat zákony svého konání za sebou!
Ne "lidstvo", nýbrž nadčlověk je cílem!