E-knihy

Přizpůsobovati se příliš brzy úkolům, společnostem, dennímu a pracovnímu pořádku, kam nás uvede náhoda, v době, kdy jsme si neuvědomili jako zákon svou sílu, ani svůj cíl, s tím spojená předčasná jistota svědomí, blaženost, shodnost, tato předčasná skromnost, která se lichotivě vtírá citu jako odluka od vnitřního i vnějšího neklidu, zhýčkává a nebezpečně udržuje při zemi.

Naučit se uctívat po způsobu "sobě rovných", jako bychom my sami neměli míry a práva hodnocení, snaha, hodnotiti proti vnitřnímu hlasu vkusu, který je také svědomím, to vše se stává strašně jemným poutem.

Když nedojde ke konečné explosi s rozbitím všech pout lásky a morálky jedním rázem, pak takový duch zakrní, zmenší se, stane se zženštilým. Opak je dost špatný, ale pořád ještě lepší: trpět svým okolím, jeho chválou i hanou, být raněným a nemocným, ale neprozradit se, nedobrovolně a nedůvěřivě se bránit lásce svého okolí, učiti se mlčení, třeba tím, že se skrývá za řečí, tvořiti si koutky a nerozluštitelné samoty pro okamžiky oddechu, slz, sublimní útěchy - až máme nakonec dosti síly říci - "co je mi po vás?" a jdeme svou cestou.

Lidé, kteří jsou osudy, lidé, kteří nesou sebe a tím osudy, celý druh heroických nosičů břemen: jak rádi by si jednou odpočinuli od sebe samých! Jak touží po silném srdci a šíji, aby se aspoň na několik hodin zbavili toho, co je tíží! A jak touží nadarmo!

Čekají, dívají se na vše, co kráčí kolem. Nikdo jim nevyjde vstříc ani s tisícinou utrpení a vášně, nikdo neuhodne, jak čekají. Konečně, konečně se naučí své první životní moudrosti - nečekat už. A pak i druhé: míti se k lidem, býti skromný, snášet kdekoho a kdeco, zkrátka snášet ještě o něco víc, než snášeli dosud.