E-knihy

Obracím svou pozornost k tomu, na kterých bodech dějin vznikají velcí lidé. Význam dlouhých despotických morálek: napínají luk, nezlomí-li jej.

Velký člověk - člověk, kterého zbudovala a vymyslela příroda ve velkém slohu - co je to?

Za prvé: má ve všem svém konání dlouhou logiku, která se pro svou délku dá špatně přehlédnout a proto také zavádí schopnost rozprostříti svou vůli přes velké plochy svého života, pohrdat všemi nicotnostmi a zahodit je, i kdyby mezi nimi byly nejkrásnější, "nejbožštější" věci na světě.

Za druhé: je chladnější, tvrdší, nezastavuje se a nebojí se "mínění", scházejí mu ctnosti, které souvisí s "úctou" a "být uctíván", vůbec všechno, co patří k "ctnosti stáda". Nemůže-li vésti, jde sám, pak se stává, že mručí na leccos, co mu překáží v cestě. Za třetí: nechce žádné "účastné" srdce, nýbrž sluhy, nástroje, ve styku s lidmi hledí stále k tomu, něco z nich udělat. Ví o sobě, že je nesdílný. Pokládá za nevkusné být důvěrný, obyčejně jím není, když jej jiní za důvěrného pokládají.

Nemluví-li k sobě, má masku. Raději lže, než by mluvil pravdu, stojí to víc ducha a vůle. Je v něm osamocenost, nedostupná chvále a haně, vlastní zákonodárství, jež nemá už nad sebou instance.

Velký člověk je nutně skeptikem (čímž není řečeno, že by se jím musel zdát), předpokládaje, že velikost tvoří toto: něco velkého chtít a mít prostředky k tomu. Svoboda každého druhu přesvědčení patří k síle jeho vůle. To je v souhlase s oním "osvíceným despotismem", kterým působí každá velká vášeň. Taková bere intelekt do svých služeb, má odvahu i k prostředkům neposvátným, činí člověka neváhajícím, dopřává si přesvědčení, potřebuje jich, ale nepoddává se jim. Potřeba víry, něčeho rozhodného v ano nebo ne, je důkazem slabosti, všechna slabost je slabost vůle. Člověk víry, člověk věřící, je nutně člověk malý. Z toho plyne, že "svoboda ducha", tj. nevěra jako instinkt je podmínkou velikosti.

Velký člověk cítí svou moc nad lidem, své dočasné splynutí s lidem nebo tisíciletím: - tomuto zvětšení pocitu sebe jako causa a voluntas se špatně rozumí jakožto "altruismu". Nutí jej to po prostředcích sdílnosti. Všichni velcí lidé jsou v takových prostředcích vynalézaví. Chtějí se vstaviti do velkých obcí, chtějí dát mnohotvárnosti a nesrovnalosti jednu formu, dráždí je viděti chaos.

Neporozumění lásky. Je láska otrocká, která se poddává a rozdává, která se idealisuje a se klame - je láska božská, která pohrdá a miluje a milované přetváří a vyzvedá.

Získati jenom tu ohromnou energii velikosti, abychom pěstěním a na druhé straně ničením milionů nepodařených vytvořili budoucího člověka a nezahynuli bolem, který vyvoláme a jemuž nebylo dosud rovno!

Revoluce, zmatek a bída národů je v mých úvahách menší proti bídě velkých jednotlivců v jejich vývoji. Ale nedejme se klamati: mnohé bědy všech těch malých netvoří dohromady ještě součet, kromě v citu mocných lidí. Mysliti na sebe v okamžiku velkého nebezpečí, z nevýhody mnoha jiných mít výhodu vlastní - to může být při vysokém stupni odklonu známkou velkého charakteru, který se stává pánem svých soucitných a spravedlivých citů.

Člověk v sobě - opak k zvířeti - vypěstoval množství protikladných pudů a impulsů. Pomocí této syntézy je pánem země.

Morálky jsou výrazem lokálně omezených stupnic hodnot v tomto mnohotvárném světě pudů, takže člověk nehyne jejich protiklady.

Tedy pud jako pán, jeho protipud oslabený, zjemnělý, jako impuls, který dává popud k činnosti hlavního pudu.

Nejvyšší člověk by měl největší množství pudů, a také relativně v největší síle, která se dá ještě snést. A vskutku: kde se rostlina-člověk ukazuje silným, najdeme instinkty mocně proti sobě působící, ale zkrocené (např. Shakespeare).

Nemáme snad právo zahrnovat všechny velké lidi mezi zlé?

V jednotlivostech se to nedá jasně ukázat. Často měli možnost mistrné schovávačky, takže brali na sebe vzezření a tvářnost velkých ctností. Často vážně a s vášnivou tvrdostí proti sobě uctívali ctnosti, ale z ukrutnosti - a to mýlí, díváme-li se z dálky. Někteří si rozuměli sami špatně, nezřídka žádá velký úkol velké vlastnosti, např. spravedlnost. Hlavní věc je: největší mají snad také velké ctnosti, ale také jejich protivy.

Myslím, že z protikladů a z jejich pocitu vzniká právě velký člověk, luk největšího napětí.

U velkého člověka jsou specifické vlastnosti života největší: bezpráví, lež, vykořisťování. Působil-li však převahou, pak nebyla jejich podstata pochopena a byla vykládána po dobrém, typ Carlyle jako interpret.

Celkem vzato má každá věc takovou cenu, jakou za ni zaplatíme. To ovšem neplatí, vezmeme-li individuum samo o sobě. Velké schopnosti jednotlivce nejsou v žádném poměru k tomu, co sám pro ně udělal, obětoval a trpěl. Podíváme-li se však na dějiny jeho rodu, objevíme dějiny ohromného schránění a hromadění síly všemožným odříkáním, zápasy, prací, pronikáním. Protože velký člověk tolik stál a nikoliv, že tu je jako zázrak, jako dar nebes a "náhody", proto se stal velkým: "Dědičnost" - falešný pojem. Za to, čím kdo je, zaplatili jeho předkové.