(před 5 měsíci a 2 dny)
Elektronické knihy v textovém (HTML) formátu, řazené dle příjmení autora:
Obsah
Péče o zevnějšek, pokud tato péče ohraničuje, udržuje ve vzdálenosti a chrání před záměnou.
Frivolní nádech v slovech, v šatu a chování, jímž se chrání stoická tvrdost a sebeovládání před každou neskromnou zvědavostí.
Pomalé gesto i pomalý pohled. Není příliš mnoho hodnotných věcí: a ty samy přicházejí a chtějí k tomu, kdo má hodnotu. Obdivujeme se těžko.
Snášet chudobu a nedostatek, také nemoc.
Vyhýbat se malým poctám a nedůvěřovat každému, kdo snadno chválí.
Ale rozumět – Balzac, tento typický ctižádostivec, to prozradil – comprendre c'est égaler.
Naše pochybnost o sdělitelnosti srdce jde do hloubky, osamění nikoli zvolené, nýbrž dané!
Přesvědčení, že máme povinnosti jen k sobě rovným, a vůči ostatním se chováme podle svého uznání: že můžeme jenom inter pares doufati v spravedlnost (bohužel ještě dlouho na ni nemůžeme spoléhat).
Ironie proti "nadaným", víra v rodové šlechtictví i v oblasti mravní.
Cítit se vždy tím, kdo pocty rozdává: naproti tomu se nenajde často někdo, kdo by jej ctil.
Stále přestrojen: čím vyšší stupeň člověk zaujímá, tím více je mu zapotřebí inkognita. Bůh, kdyby nějaký byl, by se měl už ze slušnosti ukazovati ve světě jako člověk.
Schopnost otia, klidu, bezpodmínečného přesvědčení, že řemeslo v každém smyslu sice nehanobí, ale jistě znešlechťuje. Ne "píle" v občanském smyslu, jakkoliv ji umíme vysoko cenit a uplatňovat, nebo jako ti nenasytně kdákající umělci, kteří to dělají jako slepice: kdákají a snášejí vejce a zase kdákají.
Chráníme umělce a básníky a jakékoliv mistry: avšak jen jako bytosti vyššího druhu, jako ty, kteří něco umějí, s pouhými "produktivními lidmi" se nezaměňujeme.
Radost z forem, ochrana všeho formálního, přesvědčení, že zdvořilost je jedna z velkých ctností, nedůvěra ke všem druhům volnosti, počítaje v to všechnu svobodu tisku a myšlení, neboť v nich se duch stává pohodlným a klackovitým a natahuje si líně údy.
Záliba v ženách, jakožto bytostech snad menších, ale jemnějších a lehčích. Jaké štěstí, setkávati se s bytostmi, které mají v hlavě stále tanec a pošetilosti a ozdoby! Byly potěšením všech napjatých a hlubokých mužských duší, jejichž život je zatížen velkou odpovědností.
Záliba v knížatech a kněžích, poněvadž alespoň symbolicky a celkem dokonce skutečně udržují víru v rozdílnost lidských hodnot i v ocenění minulosti.
Umět mlčet – ale o tom ani slova před posluchači.
Snášet dlouhá nepřátelství: nedostatek lehké smířlivosti.
Odpor k demagogii, k "poučování", k "bodrosti", k luzovité důvěrnosti.
Sbírat drahocenné věci, potřeby vznešené a vyběravé duše, nemíti nic s společně s jinými. Míti své knihy, své krajiny.
Vzpíráme se proti špatným i dobrým zkušenostem a nezevšeobecňujeme tak hned. Jednotlivý případ: jak jsme ironičtí proti jednotlivému případu, je-li tak nevkusný, že se tváří jako pravidlo!
Milujeme naivnost a naivní lidi, ale jako diváky a vyšší bytosti,
Fausta shledáváme stejně naivního jako jeho Markétku.
Dobráky ceníme málo, jakožto zvířata stádná: víme, jak se často mezi nejhoršími, nejzlomyslnějšími, nejtvrdšími lidmi skrývá neocenitelná zlatá kapka dobroty, která převyšuje všechno pouhé dobráctví mléčných duší.
Nedomníváme se, člověk našeho druhu se vyvrací svými neřestmi, ani svými pošetilostmi. Víme, že se dáme těžko poznat a že máme všechny důvody, klásti si pra-důvody.
Co je vznešené
Že se máme stále representovati. Že hledáme polohy, kde je stále zapotřebí gest. Že přenecháme štěstí většině: štěstí jakožto mír duše, ctnost, pohodlí, anglicko-andělské kramářství r la Spencer.
Že instinktivně hledáme pro sebe těžkou odpovědnost. Že si všude umíme udělati nepřátele, v nejhorším případě sami ze sebe. Že odmlouváme většině ne slovy, nýbrž činy.
Ctnost (např. pravdivost) jakožto náš vznešený a nebezpečný přepych, nemusíme odmítati nevýhody, které s sebou přináší.
Nechtít chválu: člověk dělá, co je mu užitečné nebo co mu činí potěšení nebo co dělat musí.
Co je cudnost u muže? Že jeho pohlavní vkus zůstal vznešený, že in eroticis nechce ani nic brutálního, ani chorobného, ani chytrého.
"Pojem cti": spočívající na víře v "dobrou společnost", v rytířské vlastnosti, v závazek, neustále se representovati.
V podstatě: že člověk nebere svůj život vážně, že bezpodmínečně dbá nejuhlazenějších způsobů se strany všech, s nimiž se stýká (alespoň pokud nepatří k "nám"), že člověk není ani důvěrný, ani dobrotivý, ani veselý, ani skromný, leda inter pares, mezi svými, že se stále representuje.
Že nasazujeme svůj život, své zdraví, svou čest, to je následek bujnosti a překypující, rozmařilé vůle: nikoliv z lásky k bližnímu, nýbrž poněvadž každé velké nebezpečí vyzývá naši zvědavost se zřetelem k míře naší síly, naší odvahy.
"Orlové napadají přímo". – Vznešenost duše se pozná v neposlední řadě po nádherné a hrdé hlouposti, s níž útočí – "přímo".
Válku slabošskému pojímání vznešenosti! Kvantum brutálnosti se už nedá slevit: tak málo, jako sousedství k zločinu. Také "spokojenost se sebou samým" v tom není, člověk musí být sám k sobě dobrodružný, pokoušející, kazivý. Ani slova o felčarství krasoduchů. Chci prorazit cestu robustnějšímu ideálu.
"Ráj je v stínu mečů" – také symbol a slovo, po němž se poznávají a prozrazují duše vznešeného a bojovného původu.